Vùng Biên Giói

Jsou v českých zemích i na Slovensku. Žijí ve velkých i malých městech, na venkově. Navštěvují se mezi sebou, hodně cestují. Často se pohybují na nádražích, v dopravních prostředcích. Jsou k zastižení v restauracích (ne ve všech), kdekoli na ulici, v parcích. Vydávají časopisy, pořádají konference. Přesto žijí uzavřeně, většinou jen mezi sebou. Z obyvatel země, ve které žijí, znají většinou jen různé úředníky, svoje nadřízené a sem tam (nedobrovolně) policajty. Pracují nejčastěji ve fabrikách, bydlí ve společných ubytovnách. Na veřejnosti se příliš neprojevují, v povědomí československých občanů jsou – také díky lakonickým zprávám černých kronik – známí především jako šmelináři. Přestože tisíce Vietnamců v Československu žijí a pracují už léta, nemohli se projevit jako svébytná národnostní menšina, jako skupina s vlastním kulturním zázemím; zájem sdělovacích prostředků o ně krátkodobě vzrostl, jen když se stali terčem rasistických útoků. O tom, proč u nás vůbec jsou a za jakých podmínek žijí, veřejnost v podstatě nevěděla ani vědět nechtěla. Poslední dobou začíná vietnamská komunita ožívat, hledat cestu ven z ghetta.

Plán posílat dělníky z Asie přes půl světa na těžkou práci v jiných klimatických a kulturních podmínkách, nechat je naprosto nepřipravené a odříznuté od normálního života někde v cizí zemi, na pět, šest či osm let je odtrhnout od rodin a podřídit jejich život kasárenskému řádu – takový plán se mohl vylíhnout jen v mozcích stratégů orwellovské éry. Dělníci se až po příletu do určené země dozvídali, kde vlastně jsou. Své zaměstnání si vybrat nemohli – do poslední chvíle nevěděli, jestli příští léta stráví v textilce, nebo zda se z nich stanou třeba soustružníci. (Tahle nejistota se týkala i studentů: zájemce o matematiku studuje chemii, ekonom filosofii.)

Česky nebo slovensky se dělníci učili celkem šest měsíců, nenaučili se tedy téměř nic. Už sama neznalost jazyka, k níž se družily nejrůznější zákazy a omezení, je nutila žít v izolaci, v ghettu – jejich ubytovny stojí nejčastěji na periferiích, v málo navštěvovaných místech. Vietnamci byli organizováni do malých skupin po 15 a po 50 lidech, každá měla svého vedoucího a tlumočníka v jedné osobě: tito spolupracovníci ambasády bděli nad dodržováním pracovní kázně a morálky. Častým trestem za porušení řádu byla deportace do Vietnamu, po které mohl následovat soud a uvěznění. Tímto způsobem se trestaly i podobné přečiny jako otěhotnění a vůbec podezřelý styk s domácím obyvatelstvem – zákaz navštěvovat československé rodiny platil do roku 1981. Mezi Vietnamci se pohybovali ozbrojení příslušníci tajné policie, nezřídka spolupracující s československou bezpečností. Stačilo označit provinilce, a naše orgány už ho v poutech dopravily na letiště. Stačila žádost ambasády, a nikoho nezajímalo, jestli šlo o obyčejného zloděje, politického provinilce nebo o vzbouřence, který odmítl zaplatit desátek mafii zkorumpovaných vietnamských úředníků.

Život levné pracovní síly podléhal dalším ponižujícím omezením. Vietnamec u sebe nesměl mít cestovní pas, ten (až do roku 1985) ležel na ambasádě. Když ho později Vietnamci mohli mít u sebe, platil jen pro území Československa. Snad nejkřiklavější formou vydírání bylo výkupné v případě, že se chtěl Vietnamec oženit s československou občankou. Vietnamským úřadům musel zaplatit 54 tisíc, 46 tisíc nebo 20 tisíc Kčs – podle toho, zda šlo o studenta, dělníka se středoškolským vzděláním, nebo obyčejnou pracovní sílu. Dnes Vietnamci odmítají tento obnos platit.

Studenti, kterých je v Československu jen pár stovek, žijí ze stipendia. To činí 800 Kč měsíčně. Po zvýšení kolejného (někde až na 200 Kč) jim tedy zbývá už jen na tu rýži. Podle mezivládních smluv pro ně podnes platí diskriminační opatření, nevídané u studentů z jiných zemí: pokud propadnou u zkoušky, nemají nárok opakovat ročník a musí se okamžitě vrátit do Vietnamu.

Život vietnamského gastarbajtra plynul v těžko snesitelné izolaci. Byl bez kontaktu s obyvateli země, kde žil, a navíc si musel dávat pozor na špicly mezi svými spoluobčany, se kterými trávil veškerý čas – v práci i po ní. Stal se velmi citlivým na jakékoli projevy rasismu. Brzy zjistil, že je pro něj riskantní jít například na koupaliště nebo na diskotéku. Zjistil, že ambasádě jsou jeho problémy úplně lhostejné. Poznal, že fráze o »bratrství pracujícího lidu« anebo později o »vítězství sametové revoluce a nastolení demokracie« se jeho netýkají. Brzy pochopil, že v zemi, kam se dostal někdy i za úplatek, aby utekl domácí bídě, je občanem poslední kategorie.

Po letech se vietnamský dělník vrací domů. Potíž je v tom, jak naložit s nesměnitelnými korunami, které vydělal. Domů totiž může poslat jen omezené množství zboží, některé výrobky nesmí posílat vůbec. Za patnáctikilový balík musel (před zdražením) zaplatit 1000 – 1500 Kč. Za rok pošle jeden nebo dva takové balíky. Ty do Vietnamu putují měsíce, někdy ani nedorazí. Při návratu si Vietnamec může odvézt zboží v hodnotě poloviny svého výdělku, navíc může poslat kolo a moped. Z bedny, kterou si bere s sebou, platí kolem 8000 Kčs za kubík, víc než dva kubíky bedna nemá. Tenhle výsledek pětileté práce, který snad ještě v 60. letech mohl vypadat impozantně, už dnes ve Vietnamu tolik neznamená. Podle zvyku musí navrátilec obdarovat každého z příbuzných a známých, a tak se někdy stane, že se vrací stejně chudý, jako když odjížděl. Zkusme si představit Čechoslováka se stejnými šancemi na práci v Rakousku či Německu.

Především díky neinformovanosti a nepřirozenosti vzájemného styku se mezi domácím obyvatelstvem rozšířila o Vietnamcích řada pověr. Nejabsurdnější je snad ta, že jsou placeni v dolarech. Další je o tom, že nás Vietnamci »vykupují«. Případů, kdy Vietnamcům prodavač odmítl prodat třeba kolo, vzduchovku nebo šicí stroj, jsou stovky. Starostliví hospodáři, plni obav z »vykupování«, neberou na vědomí, že Vietnamci tu také pracují, a mají tudíž právo nakupovat jako kdokoli jiný. Co se týče černého trhu, připisují se Vietnamcům až nadpřirozené schopnosti. Oproti upadlému domácímu smyslu pro obchod, v Asii ani v těch nejtemnějších komunistických dobách soukromničení nikdy docela neodumřelo. Tradicí směny zboží za zboží mají Vietnamci v krvi více než my – ke kšeftování jsou ovšem realitou života v Československu navíc nuceni.

Nejen nesměnitelností koruny ve Vietnamu, nepatrnými stipendii studentů, ale samozřejmě také poptávkou. Klasickým případem nepochopení je několik let starý případ »plzeňských džíns«. Vietnamské dělnice po práci šily na zakázku kalhoty na míru. Dělaly to rychle a k spokojenosti zákazníků. Pracovaly na ubytovně, střídaly se nepřetržitě u šicích strojů. Muži působili jako agenti. Celá skupina »vykutálených orientálců«, jak je nazval místní tisk, se ale podle zákona samozřejmě zabývala nepovolenou činností … Ani po listopadu 89 Vietnamce pověst šmelinářů neopustila – jsou přitom ztotožňováni s handlíři z Mongolska či sovětských asijských republik. Navíc se stali oblíbeným terčem přepadových komand rasistů i obyčejných kořistníků. Pro zloděje jsou Vietnamci vůbec výtečnou lovnou zvěří. Peníze nemohou ukládat ve spořitelně, a nechtějí-li je ponechat jen tak v ubytovnách, nosí své úspory stále při sobě. Nikoli ambasáda se svými zákazy, ale skinheads a lupiči ve vzájemné shodě donutili pak Vietnamce stáhnout se se svým zbožím z burz a ulic.

Delikvence Vietnamců nebyla nikdy vyšší než v jiných komunitách žijících v Československu. Na 38 tisíc Vietnamců v letech 88–89  připadá 338 deliktů, 15 Vietnamců ve vazbě a 15 ve výkonu trestu. Je to řádově stejný počet jako třeba 649 deliktů spáchaných ve stejném období Poláky. A třeba zdůraznit, že uvedené činy byly nejčastěji spáchány uvnitř vietnamské komunity.

Paradoxní je, že systém, který komunistický režim pro levnou pracovní sílu zavedl, Vietnamce do určité míry přece jen chránil. Umělý život podřízený regulím pracoviště a ubytovny fungoval jako dokonalý filtr chránící před realitou – před poznáním, že Československo je z pohledu gastarbajtra rasistickou zemí. V nejrůznějších prohlášeních ilegálních rasistických organizací, které v Československu po listopadu vznikly, Vietnamci jako »objekt zájmu« sice nefigurují, osoby sdružené v odnožích Ku Klux Klanu či Klubu na obranu národa se ve svých vystoupeních angažují vyloženě protiromsky, nicméně intenzita českého a slovenského rasismu vůči Vietnamcům byla šokující. Násilné akce proti nim se stupňovaly od počátku roku 1990 především v Praze, Plzni, Ostravě, Zlíně a Českých Budějovicích. Byli napadáni na veřejnosti, v dopravních prostředcích, ale také v ubytovnách. Nejvyšší počet těchto násilností byl zaznamenán v dubnu 1990. Po volbách násilí výrazně pokleslo.

Na útocích proti Vietnamcům se podíleli příslušníci hnutí skinheads, často ozbrojeni. Jejich akce vyvolávaly mezi Vietnamci hrůzu. Mnozí z nich byli tehdy, v době naší celonárodní euforie a trikolórového opojení přesvědčeni, že vlády v zemi se ujal fašismus a že skinheads se svým jednotným oblečením jsou zvláštní milice. Pravidelná letecká linka Praha – Saigon v té době přestala fungovat a Vietnamci, kteří chtěli ve velkém počtu domů, se z republiky prostě nemohli dostat. Ambasáda vydala příkaz, aby zůstali na ubytovnách a aby, s výjimkou cest do práce a zpátky, vůbec nevycházeli. Došlo k mnoha stávkám; například ve Zlíně chodili Vietnamci do práce jen s policejní ochranou. Tisk o násilnostech informoval jen mlhavě nebo vůbec ne. Po ubytovnách se šířily nejrůznější fámy a divoké zprávy. Dezorientovaní Vietnamci se dostávali do varu.

17. dubna 1990 vyhrožovali neznámí pachatelé Vietnamkám v ženské ubytovně Košík v Praze, že ubytovnu vyhodí do povětří. Zkreslená zpráva o násilnostech páchaných na vietnamských ženách se šířila mezi Vietnamci v celé republice. Už předtím dělníci zorganizovali vlastní domobranu. Tvořili ji často vojenští veteráni z bojů proti Američanům a z Kambodže. Student z Plzně: »Byli jsme zoufalí, ti pankáči byli nezralí kluci, kteří ani nechápali, jakou reakci mohou vyvolat. Na jedné schůzce »domobranců«, když přišla zpráva o ubytovně Košík, si někteří řekli, že už je toho dost a že se budou bránit. Byli mezi nimi bojovníci z džungle, kteří už zabíjeli. Vycvičení partyzáni, proti kterým by skinheadi neměli vůbec šanci. Tekla by tentokrát jejich krev. A co potom? Lidé by zapálili ubytovny, přišla by armáda. Prosil jsem je, až jsou trpěliví, tahle země je po revoluci, ve zmatku. Musíme čekat a vše nechat na policii.« Policie, ochromená politickými změnami a dodnes probíhající reorganizací, tvrdým střetům většinou jen pasívně přihlížela nebo přicházela pozdě.

Vietnamští studenti tolik problémů s rasismem jako dělníci neměli. Žijí na kolejích, často s mezinárodním obsazením, a od svých krajanů v dělnických ubytovnách se liší mnohdy i dokonalou češtinou či slovenštinou. Někteří z nich jsou také dobrými znalci domácího prostředí: »Chudými Vietnamci tady lidé opovrhují, ale před bohatými Japonci by se plazili. Když byly ty nepokoje, chodili jsme s kolegy zásadně v oblecích, s aktovkami. Chodili jsme tak pořád, do školy, i třeba do obchodů. Taky jsme si navzájem půjčovali jedny brýle se zlatými obroučkami. Vypadal jsem v nich jako nějaký bohatý japonský obchodník a neměl jsem problémy. Nemluvil jsem česky a jednou, když mě pankáči zastavili v metru, mlel jsem nějakou hatmatilkou: mitcubiši, tošiba a tak podobně. Že by japonský obchodník nebo diplomat nejezdil metrem, to je asi nenapadlo, a nechali mě na pokoji. Nebylo to tak zlé, když člověk uměl dělat Japonce,« říká pražský student medicíny.

Okamžitě po listopadových událostech, které vietnamští studenti velice pečlivě sledovali, se jejich různé skupiny, v té době ještě izolované, rozhodly k politické činnosti. Začaly především vydáváním vlastního samizdatu. První čísla časopisu a letáky opisovali, později je začali xeroxovat. Snažili se překonat totální izolaci, informační vakuum, které panovalo mezi Vietnamci nejen v Československu, ale v celé východní Evropě. Neměli po léta žádné informace o tom, co se děje u nich doma, co ve světě. »Hlas domova«, stranické noviny vydávané speciálně pro východoevropské gastarbajtry, hlásá jen komunistickou propagandu.

Vietnamci, příslušníci národa s podivuhodnou kulturou, nadále přežívají v povědomí naší společnosti jako víceméně politováníhodné, někdy dokonce nenáviděné postavy v ušmudlaných montérkách. Jsou tu, bez minulosti, bez budoucnosti, jen kolečka ve stroji pracovního procesu. Stejně jako je nikdo nepřipravil na pobyt v zemích, kde budou roky žít, nebylo jejich okolí připraveno na ně.

V Československu ví málokdo něco o vietnamské kultuře, nemluvě o její současné podobě, například o bohaté exilové a vězeňské vietnamské literatuře.

Nezájem o vietnamskou kulturu je ovšem obecný. Přitom opět, podobně jako v 60. letech, prožíváme vlnu zájmu o vše východní (způsoby léčení, relaxace, filosofie, náboženství, kuchyně, bojová umění i umění lásky …). Povrchnost, která tento zájem provází, dovoluje vše servírovat už upravené »po evropsku«, anebo ještě lépe: »po česku«. Je to stravitelnější, o to víc však vzdálené originálu. Urostlé blondýny v nejrůznějších pozicích zvou na letáčcích do kursů jógy. Nejrůznější nakladatelství pravidelně, v očekávání dobrého kšeftu, vypouštějí na trh asijské kuchařky. Exotických jídel chtivou hospodyni by přitom ani nenapadlo zeptat se na to či ono Vietnamky, se kterou čeká na tramvaj. Přitom se Vietnamci, jež každý den potkáváme, o těchto a dalších, tolik exotických tématech dozvídají přirozenou cestou už od kolébky.

Mario Ripellino ve své knize Magická Praha líčí fantastickou vizi Prahy jako středoevropského města, místa plodného, až závratného střetávání nejrůznějších proudů, myšlenek, životních stylů; kultur české, německé, židovské a také samozřejmě italské, mezi dalšími importovanými – to vše napříč stoletími až do toho dvacátého. Přítomnost Vietnamců vnímá Ripellino nepřátelsky, píše o valících se cizáckých davech s mongolskými obličeji; nástup asijských dělníků do Československa je paralelou k invazi v srpnu 1968, kdy měli někteří z cizáků také »mongolské tváře«. Tahle Ripellinova fobie upomíná na diskuse předlistopadového disentu, na donekonečna omílaný »fenomén Střední Evropy«, na pokus o hledání vlastní identity tváří v tvář zdánlivě nenávratnému mizení, tání našeho českého evropanství v rudém pekle, v »asiatství«, kterým byl původně míněn komunismus, postupně však nejen ten.

Během posledního roku se Československo stalo kulturním a politickým centrem východoevropských Vietnamců. A jsme-li fascinováni Střední Evropou jako duchovním prostorem, kde si národy – jeden vedle druhého – navzájem nastavují zrcadla, aby vytvořily společný celek, není pak právě vietnamské společenství, dnes v středoevropském regionu přítomné, novou výzvou? Ke kulturnímu obohacení a také – a právě v tom by měl být fenomén Střední Evropy vzkříšen – k vzájemné toleranci.

Publikováno s laskavým svolením autora, kráceno.

Jáchym Topol
Básník, prozaik, novinář a publicista. Narodil roku 1962 v Praze jako syn básníka a dramatika Josefa Topola. Po studiu na gymnáziu vystřídal řadu dělnických povolání. Od začátku osmdesátých let se podílel na literárních aktivitách českého undergroundu. Je jedních ze zakladatelů samizdatového nakladatelství »Mozková mrtvice«, stejně jako časopisů »Violit« a »Jednou nohou« (posléze přejmenovaného na »Revolver Revue«), jejichž byl rovněž redaktorem; v letech 1990–93 byl šéfredaktorem »Revolver Revue«. Autor několika básnických sbírek a próz Výlet k nádražní hale (Petrov, 1994), Sestra (Atlantis, 1994), Anděl (Hynek, 1995), Nemůžu se zastavit (Portál Rozhovory, 2000), Noční práce (Hynek, 2001), Kloktat dehet (Torst, 2005) a Chladnou zemí (Torst, 2009). Na základě jeho románu Anděl vznikl film »Anděl Exit‘ (2000, režie Vladimír Michálek), filmová adaptace jeho prvního románu Sestra s hudbou kapely Psí vojáci měla premiéru roku 2008 (režie Vít Pancíř). Překlady románů Jáchyma Topola vychází v Německu, Polsku, Francii, USA atd. Je spisovatelem na volné noze a publicistou (od roku 2009 působí v Lidových novinách).

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.