Vùng Biên Giói

Jeden univerzitní profesor před nedávnem v neformálním hovoru prohlásil, že si boty kupuje spíše kvalitní a dražší, ale pro ponožky rád chodí k Vietnamcům. Jednak proto, že je lze pořídit lacino (a ponožky většinou nikdo nevidí), ale tak trochu i proto, že Vietnamcům fandí. S uznáním sleduje, jak se – zejména na malých městech – stěhují tito podnikatelé do kamenných obchodů v centrech a na náměstích, i to, jak se jejich děti díky svým školním výsledkům těší dobré pověsti.

Tento soukromý názor odráží i širší sdílené představy o tom, kdo jsou Vietnamci a co tu dělají. Koluje o nich několik typických obrazů – jsou to obchodníci, někteří i poměrně úspěšní, prodávané zboží je spíše levné a občas nekvalitní. Špatně mluví Česky, což je někdy frustrující (a jindy se to zase stává předmětem nevkusného žertování). Někteří zde mají dokonce i děti, které dostávají – tedy alespoň podle učitelek nebo českých novinářů – velmi dobré známky. Stále více Čechů, když doma večer zjistí, že jim při vaření něco chybí, může doběhnout za roh do obchůdku, který má otevřeno až do osmi. Někteří z nich ale také neplatí správně daně – tušíme to, protože na stánku si ne vždy vyžádáme platební doklad, a také se to říká v televizi, kde se navíc ukazují akce zaměřené na zfalšované prestižní značky (které tak moc chceme). Kromě toho se také o nich říká, že žijí stranou, trochu sami pro sebe, jsou podezřele uzavření a asi hodně drží pospolu. Na druhou stranu se jim dostává i jistého druhu uznání, které vychází ze všeobecně oceňované pracovitosti.

Ta je patrná například právě na dlouhých prodejních dobách, na úspěchu části podnikatelů, ale i na zmíněných dobrých školních výsledcích jejich dětí. Lze si všimnout, že toto oceňování je někdy dáváno do kontrastu s údajnou menší pracovitostí Čechů (»kdo jiný by to dělal«). Je to koneckonců důležité i pro samotné Vietnamce, pro které je pracovitost (respektive pověst o ní) zdrojem vlastní sebeúcty. To je důležité zejména v zemi, kde se na ně většina lidí dívá stále ještě skrz prsty, jak vyplývá z opakovaných výzkumů Centra pro výzkum veřejného mínění, které opakovaně zjišťuje postoje veřejnosti k vybraným skupinám cizinců. Zde je ale třeba poznamenat, že ve srovnání s dalšími skupinami si Vietnamci nestojí špatně. Respektive Češi mají rádi jen málokoho a Vietnamci jsou na tom lépe než například lidé ze zemí bývalého SSSR, nemluvě o českých Romech.

Vietnamci mají zkrátka v Česku složitou pověst, která je komplikovaná i tím, že se nám jeví poněkud exoticky. Je to »nadějná menšina« – ale taky tak trochu nevyzpytatelná, protože je příliš vzdálená: prostorově a údajně i kulturně. Pokusíme se to exotično trochu obrousit tím, že Vietnamce ukážeme jako skupinu, která se zde objevila již před půl stoletím, a její relativní uzavřenost a soběstačnost zkusíme ukázat jako něco, co se utváří v přímé závislosti na zdejším prostředí, tedy jako něco, co je spíš nezamýšleným důsledkem než plánovanou strategií.

Nejsme příliš zvyklí o Vietnamcích přemýšlet jako o »tradiční« menšině. Nejde sice o skupinu žijící v Česku po staletí, tak jako například Němci, Židé a Romové, ale občas se vytrácí povědomé o tom, že přítomnost Vietnamců není novinkou a že má dokonce něco, co už lze nazvat i vlastní historií.

Vietnamci přicházeli do Československa od poloviny padesátých let 20. století do roku 1989 v rámci dohod o rozvojové pomoci válkou zasažené zemi, konkrétně především na základě »Dohody o kulturní spolupráci« a »Dohody o vědeckotechnické spolupráci«. První stovka Vietnamců přicestovala do Československa v létě roku 1956. Šlo o děti (válečné sirotky) ve věku 6 až 13 let, které pobývaly do roku 1959 v dětském domově v Chrastavě poblíž Liberce. Některé z těchto dětí později v ČSSR zůstaly a vystudovaly a dnes patří k důležitým postavám vietnamských imigrantů v Česku. V roce 1967 pak přijelo dalších více než dva tisíce Vietnamců, převážně dělníků, kteří se připojili ke zde pobývajícím učňům, stážistům a studentům. Na začátku roku 1973 přijela do Československa vietnamská vládní delegace, která zde vyjednala příchod dalších 10 až 12 tisíc Vietnamců, což vyžadovalo mimo jiné zajištění adekvátního množství do té doby neexistujících ubytovacích a školicích kapacit. V dalších letech (1974, 1979, 1980) pak byly uzavřeny nové mezivládní dohody, na jejichž základě do Československa postupně přijížděly další tisíce vietnamských učňů, studentů, stážistů a dělníků.

V průběhu 80. let pak již byl systém výběru učňů a stážistů na rozdíl od předchozích let dobře organizovaný, a to včetně výuky češtiny.
Pobyt Vietnamců v Československu byl jak v případě studentů, tak i dělníků organizován a omezován v souladu s komunistickou ideologií. Vietnamci byli sledováni; jejich pobyt zde měli na starosti organizátoři, kteří působili zároveň jako tlumočníci. Tito lidé se starali o jednotlivé skupiny Vietnamců a řešili jejich problémy s českou stranou. Vietnamci bydleli na ubytovnách a měli mimo jiné omezené vycházky, což omezovalo i možnosti jejich kontaktů s místními obyvateli. Postupně však díky vzájemnému předávání informací mezi jednotlivými »turnusy« získávali stále více znalostí o životě v ČSSR. V letech 1980 až 1983 zde pobývalo již přibližně 30 tisíc Vietnamců, z čehož zhruba dvě třetiny pracovaly v dělnických profesích. Tento počet byl po dalších mezivládních dohodách postupně snižován a v roce 1985 zde již pobývalo necelých 20 tisíc osob, z nichž převážnou většinu tvořili muži.

Vietnamci se postupem času naučili tento systém využívat a realizovat migraci do ČSSR za úplatu. Krom toho také za ušetřené peníze nakupovali zboží, které ve větším množství posílali do Vietnamu (mopedy, kola, šicí stroje). Československá strana zase Vietnamce obsazovala na neatraktivní dělnické pozice a využívala je jako záchranu při plnění »pětiletek«. Vzájemný vztah byl pro obě strany výhodný a lze ho charakterizovat jako směnu pracovní síly za navýšení jejich lidského kapitálu.

Efekt motýlích křídel je, jak známo, obrazným vyjádřením vzájemné propojenosti světa. Tato propojenost je však ve skutečnosti mnohem složitější, protože – na rozdíl od imaginaci probouzejícího obrazu motýla a bouře, kterou způsobí svým mávnutím na druhém konci světa – není založena na kauzálních řetězcích následků a příčin, je nevypočitatelná. To, co přivedlo Vietnamce do Česka, byly události, které se většinou odehrávaly dost daleko, mnohdy i daleko od Vietnamu a často na »globální úrovni«, jak se dnes říká. Byla to imperiální politika Francie, ale koneckonců i sepsání Marxova Kapitálu v 19. století, revoluce v Rusku, světová válka, komunistický převrat v Československu a nakonec zase válka – tentokrát ve Vietnamu. Češi potkali Vietnamce stejně neplánovaně, jako sem byli Vietnamci sami zaváti vichry osudu. Ale nic se neděje bezděky, protože to nebyl motýl, kdo zamával křídly a strhl bouři. Dokonce i Češi zamávali. V době, kdy sem přijížděli první Vietnamci, Československo do roku 1968 produkovalo chemickou látku potřebnou pro výrobu herbicidu známého pod označením Agent Orange, kterou zprostředkovaně prodávalo americké armádě. Jedna ruka pomáhala, druhá ruka posílala až do roku 1968 do Vietnamu jedovaté látky. Jen máloco tak dobře vykresluje pokrytectví a cynismus minulého režimu.

Komunistická společnost byla i přes deklarovaný internacionalismus ve skutečnosti silně uzavřená. S rozsáhlejší imigrací se nepočítalo a s usazováním početnějších skupin cizinců už vůbec ne. Pokud se tak stalo – a navíc bez asistence státu, který organizoval usazení vybraných jedinců z politických důvodů a krátce po válce i skupin řeckých a italských komunistů – byl to, s nadsázkou řečeno, svým způsobem individuální hrdinský čin. V tomto smyslu tedy byla státem organizovaná migrace Vietnamců naplánována pouze jako velmi dočasná, založená na logice turnusů jednotlivých vln dovezených migrantů. Jak to dopadlo, víme, a tak nelze než nevzpomenout jeden známý bonmot: neexistuje nic trvalejšího než dočasná migrace. Obdobnou zkušeností prošly i jiné země, a Česko tak není výjimkou.

Od devadesátých let počet Vietnamců v Česku neustále roste a po Ukrajincích a Slovácích je to třetí nejpočetnější skupina cizinců – žije jich tu kolem šedesáti tisíc, respektive tolik jich je registrováno českými úřady (viz graf). Po rozdělení Československa žilo v roce 1993 na našem území kolem osmi tisíc Vietnamců; to znamená, že za sedmnáct let se jejich počet zvýšil téměř devětkrát. Čísla jsou to jistě zajímavá, ale je třeba podotknout, že se jedná pouze o údaje z úředních statistik. To znamená, že nevíme, kolik dalších migrantů z Vietnamu pobývá v Česku bez dokumentů, a pokud se občas nějaké odhady objeví, je třeba se ptát, na základě čeho lze vůbec říci, že zde pobývá tolik a tolik nelegálních imigrantů.

Zejména po roce 2000 je dynamika růstu počtu imigrantů z Vietnamu ještě strmější. To lze vysvětlit třemi okolnostmi: úspěchem jejich podnikání, který přitahuje další a další migranty, a dále příchodem nového typu vietnamských imigrantů, které sem dovezly pracovní agentury. K těmto okolnostem se později ještě vrátíme, nyní se podrobněji podíváme na třetí faktor, a tím je to, co by se dalo nazvat »zahuštění« sociálních sítí a postupná tendence k setrvalejšímu pobytu v Česku.

Když jsme zmínili určitou nepřipravenost na to, že Vietnamci se stávají součástí české společnosti, šlo o jednostranný výrok, protože to neplatí jen o Češích, ale i o samotných imigrantech. Setkáváme se s představou, že Vietnamci přicházejí s jasným plánem, který zahrnuje kromě vydělání peněz i trvalé přesídlení. Když se podíváme na dostupná číselná data, zdá se, že tomu tak skutečně je. Téměř šedesát procent Vietnamců už získalo v Česku takzvaný trvalý pobyt, který dává migrantům určité výhody, respektive minimální jistotu, že nebudou muset rok co rok žádat úřady o prodloužení povolení. Ve srovnání s ostatními početnými skupinami cizinců jsou Vietnamci zdaleka nejpočetnější skupinou, která žádá o přidělení trvalého pobytu. Také jsou nejpočetnější skupinou, která získává povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny. Když se podíváme ještě na to, která skupina imigrantů rodí v Česku nejvíce dětí, opět vidíme, že za posledních třináct let jsou to každoročně právě Vietnamci, kteří za tu dobu přivedli na svět už přes šest tisíc dětí (v minulém roce se jim narodila skoro tisícovka dětí). To vše nasvědčuje tomu, že Vietnamci směřují k trvalejšímu zapouštění kořenů v Česku; přesto se však stavíme proti představě, že se jedná o důsledek dobře rozmyšlených životních plánů.

Podle desítek rozhovorů, které jsme s imigranty vedli, se ukazuje, že běžně s trvalým usazením nepočítají, a to přinejmenším na začátku svého pobytu. Mnohdy ani příjezd manželky a dětí nebo narození dítěte u řady Vietnamců nutně nevedou k přehodnocení původního plánu přijet do Česka »a jenom si něco vydělat a pak se vrátit«. Mnoho skutečností je pak postupně vzdaluje od starého domova a nahlodává jejich původní plány: žijí více zde než ve Vietnamu; vydělávají zde peníze a na budovaném podniku jim záleží; po čase přijede jejich manželka nebo kvůli pocitu osamocení založí novou rodinu; jejich děti nakonec mluví lépe česky než vietnamsky; uvyknou si na zdejší klima, ale i rytmus života. Postupně se zvyšuje počet lidí s trvalým pobytem, ke kterým se přidávají nově příchozí. Všichni respondenti, se kterými jsme mluvili, popisují svůj příchod jako akci, která probíhala v součinnosti s příbuznými nebo se známými, neboť zorganizovat příchod do Česka a začít s podnikáním v cizí zemi je na jednoho člověka příliš náročný úkol. Tyto sítě, které přemosťují Česko a Vietnam, se postupně »zahušťují«, vzájemných vazeb přibývá, čímž se, obrazně řečeno, zpevňuje migrační most mezi oběma zeměmi, po kterém je snazší přejít. A to nejen »sem«, ale i »tam«. Sociální sítě Vietnamců ale nemají svou sílu samy v sobě. Jejich živnou půdou je sféra ekonomiky, neboť bez toho, co Vietnamci vybudovali, by nebyly tak životaschopné.

Zejména ve Spojených státech si sociologové a antropologové už dlouhou dobu všímají poměrně zajímavého faktu: některé skupiny mají výrazně vyšší podíl podnikatelů než majoritní společnost. Ekonomicky aktivní Vietnamci v Česku v 90 % případů vlastní živnostenský list a obecně platí, že zdejší cizinci podnikají častěji než Češi. Vietnamci ale výrazně vedou, neboť na počtu imigrantů se podílejí 12 %, ale na počtu podnikajících cizinců celými 40 %. To je samo o sobě zajímavé a stojí to za zamyšlení, ale ještě zajímavější je, když dojde k tomu, že si daná etnická skupina vytváří i určitý vlastní prostor v rámci trhu, takzvanou niku, která je protkána předivem etnických sociálních sítí. Tyto sítě podporují přístup členů etnické skupiny k podnikatelským i pracovním příležitostem, což je u znevýhodněných skupin někdy téměř jediná cesta, jak se dobrat příjmu, protože mimo tuto niku a sítě nacházejí z řady důvodů uplatnění jen obtížně. Vzniká tak prostředí, které je díky sdílenému jazyku a kultuře přece jen důvěrněji známé a vstřícnější než okolní majoritní společnost (vše je zde však popsáno s velkým zjednodušením, které nám snad bude odpuštěno). Pracovně si ekonomické pole, které Vietnamci obsadili/vytvořili a které je propleteno zmíněnými etnickými sítěmi, můžeme nazvat »vietkonomika«.

Zásadní okolnosti jako jedinou cestu pro setrvání Vietnamců v Česku předurčily právě podnikání. V roce 1990, kdy Československá vláda jednostranně vypověděla mezistátní smlouvy s Vietnamem, zde bylo přibližně 13 000 Vietnamců. Tito lidé ztratili právní oporu pro pobyt v České republice, a museli tedy řešit, co budou v nastalé situaci dělat. Na výběr měli několik variant: mohli se vrátit zpět do Vietnamu, pokusit si udržet status zaměstnance v českém podniku nebo získat povolení k pobytu na základě založení živnosti. Pouze velmi malé části z nich se podařilo udržet si alespoň na krátkou dobu postavení zaměstnance. České podniky ztratily řadu svých tradičních odbytišť a zároveň byly vystaveny nemilosrdné zahraniční konkurenci. Transformující se ekonomika přinesla nový jev, nezaměstnanost, a Vietnamci byly mezi prvními propuštěnými.

Podnikatelské strategie Vietnamců ale nevznikly najednou a v úplném vzduchoprázdnu. Už před rokem 1989 začala část Vietnamců neformálně obchodovat s místními obyvateli – na ubytovnách dokonce vznikaly malé šicí dílničky, ve kterých se už tenkrát šilo »značkové« oblečení, zejména džíny. Vietnamci tedy po roce 1989 dobře věděli, co zdejší obyvatelé chtějí. Původní neformální sektor se pak oficializoval a expandoval. Vietnamci byli v té době ve výjimečné situaci, neboť dokázali i díky obchodním vazbám s čínskými obchodníky pokrýt zdejší poptávku, která si nemohla ve velkém dopřát drahé »západní« zboží, a kultura obchodování se také teprve postupně rozvíjela – stánkový prodej pod širým nebem byl všeobecně přijímán, navíc takto neobchodovali jenom Vietnamci, ale i Češi.

Růst »vietkonomiky« měl ještě jeden důležitý a zároveň zajímavý aspekt. Vietnamci byli za komunistické éry přítomni i v okolních socialistických zemích a i tam se někteří věnovali kromě oficiální práce či studiu také drobnému obchodování. Na rozdíl od Česka však byla tamní situace po politických změnách méně příznivá, a proto se někteří z nich přestěhovali právě sem. To se týká zejména Vietnamců z bývalého východního Německa, kde vláda dokonce organizovala jejich odjezd. Jejich příchod do Česka pak ovlivnil i specifickou prostorovou distribuci Vietnamců, neboť část z nich se usídlila v pohraničí a zaměřila se na německy hovořící zákazníky. 
Období devadesátých let je zlatou érou stánkařů, která umožnila postupný růst »vietkonomiky« a příchod dalších imigrantů. Nejenže bylo možno snáze otevírat nové obchody díky již rozvinuté infrastruktuře a osvědčeným strategiím, ale sami vietnamští podnikatelé vytvářeli pracovní místa uvnitř »vietkonomiky«.

Už ke konci devadesátých let se ovšem začaly možnosti stánkového prodeje a vůbec oděvního zboží a drobné elektroniky vyčerpávat. Vzrostla konkurence mezi samotnými Vietnamci, ale i ze strany velkých řetězců, které do Česka dovážejí velmi podobné zboží. Po vstupu do Evropské unie byly zrušeny příhraniční bezcelní zóny, které lákaly německy hovořící zákazníky. Důsledkem těchto okolností (a to jsme nevyjmenovali všechny) ale nebyl úpadek »vietkonomiky«, ba naopak. Podnikatelé byli pod tímto tlakem nuceni hledat další strategie, a tak došlo a dochází k podstatné diferenciaci jejich podnikaní – Vietnamci už zdaleka nejsou jen obchodníci s levnými oděvy. Objevila se bistra, nehtová studia, večerky...

Poslední viditelná změna se udála v krátkém rozmezí let 2007–2009, kdy rychle expandoval a s nástupem globální recese/krize se zase se smrštil zcela nový segment »vietkonomiky«. Ten vznikl po zavedení nové legislativy, která upravila fungování agentur práce, jež dodávají podnikům zaměstnance. Žíznivé výrobní linky (většinou zahraničních) podniků tak konečně mohly nabrat požadované množství dělníků, kteří z českých zdrojů zkrátka nebyli k dispozici. Živelně vznikla řada nových agentur, mezi nimi i takové, které byly (spolu)řízené českými Vietnamci. V krátkém období tak vzrostl počet zaměstnaných Vietnamců téměř na dvacet tisíc; v roce 2009 pak prudce spadl na necelé čtyři tisíce. Samotný prudký otřes, kdy o práci přišlo velké množství lidí, kteří jistě nepočítali s tím, že jejich kontrakty zaniknou během jednoho dvou let, by nemusel znamenat mnoho, kdyby podstatná část agenturních zaměstnanců z Vietnamu nebyla nepředstavitelně zadlužená. Z organizování mezinárodní pracovní migrace určené pro dodávku pracovních sil do nadnárodních koncernů se stal byznys, kterým bylo možno vydělat slušné peníze na úkor migrantů, kteří byli s vidinou slušných výdělků ochotni za cestu do Česka zaplatit v rámci nejrůznějších poplatků náklady ve výši pěti až třinácti tisíc amerických dolarů.

Fungující podnikatelský segment »vietkonomiky« byl schopen absorbovat část propuštěných migrantů. Nedovolíme si však tvrdit, že víme, kam se vlastně všech více než patnáct tisíc propuštěných Vietnamců podělo – tedy kolik jich odjelo domů, kolik jich skončilo v šedé ekonomice a kolik jich našlo nové zaměstnání nebo podnikání. Data statistického úřadu ale naznačují, že po prudkém růstu imigrantů v roce 2007 je počet Vietnamců v Česku stabilní a došlo k přesunu uvnitř kategorie zaměstnanců směrem k růstu počtu živnostníků. To tedy naznačuje, že propuštění buď vyčkávají, nebo skutečně našli nové uplatnění ve strukturách staré podnikatelské »vietkonomiky« (případně obojí). Ta by tím znovu prokázala svou vitalitu i to, že její přínos je možná stále ještě nedoceněný, protože ve veřejném diskurzu je zobrazována především jako podezřele uzavřená nika, fungující na pomezí šedé ekonomiky.

Z předchozího textu by mělo být zřejmé, že ekonomické strategie Vietnamců jsou fatálně spjaty se zdejším prostředím, s Českou republikou. Přestože existuje i podnikání zaměřené na samotné Vietnamce (překladatelské služby, logistika a podobně), většina jejich aktivit směřuje na české občany a v tomto smyslu je pro ně důležité umět se orientovat ve zdejším prostředí, neboť bez toho by jejich obchodní strategie těžko obstály. Z hlediska začleňování těch Vietnamců, kteří zde nakonec stráví zbytek života nebo jeho významnou část, se jako podstatná otázka postupně vynoří mizivé občanské začleňování. I přes některá rizika a kontroverze »vietkonomiky« je celkem zřejmé, že otázka ekonomické integrace se nejeví jako neřešitelný problém, což není zas taková samozřejmost, když vezmeme v úvahu problémy spojené s nezaměstnanosti některých imigrantských skupin v evropských zemích. Přes vysoký počet trvalých pobytů je Vietnamcům české občanství udělováno jen zřídka a každým rokem jsou to pouze desítky osob. Není však úplně zřejmé, jestli se na tomto pomalém tempu podepisuje spíše nevůle státu, nebo sami Vietnamci, kteří mnohdy stále jen pozvolna uznávají, že plánovaný dočasný pobyt se jim pomalu mění v pobyt trvalý. 

Michal Nekorjak vystudoval Fakultu sociálních studií v Brně, kde nedávno na katedře sociologie dokončil doktorskou práci na téma ukrajinské pracovní migrace. V současné době je výzkumným zaměstnancem fakulty a pracuje na několika výzkumných projektech, které se zabývají migrací a integrací etnických skupin. 

Ondřej Hofírek pracuje jako výzkumník Institutu pro výzkum reprodukce a integrace společnosti na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jeho výzkumný zájem je zaměřen na témata spojená s mezinárodní migrací, zvláště pak na ekonomické aktivity imigrantů. Své zkušenosti získal především při kvalitativním výzkumu cizinců žijících v České republice.

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.