Česká mystifikace
Zdenko Pavelka
V době, kdy Rimini Protokoll připravoval a v Praze uvedl inscenaci Vùng biên gió'i, se v Česku schylovalo k malé literární aféře. Patřím nejen k jejím svědkům, ale sehrál jsem v ní i jistou roli. Jako účastník o ní proto vím hodně, ale zároveň nemůžu být objektivním vypravěčem. Můj pohled je zcela osobní.
Co se stalo: Laureátkou Literární ceny Knižního klubu 2009 byla vyhlášena devatenáctiletá, v Česku narozená i žijící Vietnamka Lan Pham Thi za prózu Bílej kůň, žlutej drak. Řada recenzentů se nad její krátkou novelou rozplývala nadšením a nechyběly úvahy o začátku nové éry české literatury.
Během tří měsíců však vyšlo najevo, že skutečným autorem je čtyřicetiletý Čech Jan Cempírek, do té doby autor dvou prozaických knih, které však ani u recenzentů, ani u čtenářů nevyvolaly větší ohlas. Zato po odhalení autorství se jeho jméno objevilo na titulních stránkách deníků – a Jan Cempírek se tak stal jedním z mála současných českých spisovatelů, kterým se něco takového podařilo.
Neviditelná autorka
Nejprve stručný přehled. Knižní klub je součástí společnosti Euromedia Group, která je dceřinou společností HYPERLINK "http://www.bertelsmann.com" \t "_blank" Bertelsmann AG. Ročně nabízí kolem 400 nových titulů, a nemá tak v tomto ohledu mezi českými nakladateli konkurenta. Od roku 1995 vyhlašuje Knižní klub Literární cenu Knižního klubu, která je koncipována jako anonymní soutěž prozaických rukopisů. O rukopisech rozhoduje – aniž by znala autory – pětičlenná porota a součástí ocenění je kromě šeku (dříve na 50 000 korun, od letošního roku 100 000 korun) také vydání knihy. Udělování Literární ceny Knižního klubu se postupně stalo významnou literární událostí a média se jí patřičně věnují.
Když byla na konci srpna 2009 cena počtrnácté vyhlášena a vyšlo najevo, že autorkou je krásná devatenáctiletá Vietnamka, která se narodila v Česku, vystudovala české školy a odjela studovat do Malajsie, novináři ani recenzenti nešetřili chválou. Vyhlášení ceny mělo jen jeden drobný nedostatek: autorka se nedostavila, z Kuala Lumpur poslala zdravici na videu. A jak se postupně ukazovalo, nikdo se s ní dosud nesetkal, nejen novináři, ale ani žádný zástupce nakladatelství. Veškerý kontakt se odehrával prostřednictvím e-mailu.
Dobrá – nebo špatná kniha?
Knihu Bílej kůň, žlutej drak autorka jedné z nadšených recenzí považovala za důkaz českého rasismu a xenofobie. Protože taková povrchní, národně sebemrskačská obvinění nesdílím, knihu jsem si rychle přečetl – a byl jsem překvapen hned třikrát.
Zaprvé jsem měl před sebou rukopis z mého pohledu literárně velice slabý, plný klišé a řady aluzí na pokleslou či průměrnou tvorbu. Zadruhé právě pasáže týkající se údajného rasismu byly až groteskně přeexponované, neodpovídaly realitě. A vzhledem k tomu, že mělo jít o autentickou výpověď, obsahoval text také nesrovnalosti, které nekorespondovaly s údajným věkem a zkušenostmi autorky.
V literární příloze deníku Právo jsem uveřejnil sloupek, v němž jsem o autorství Vietnamky zapochyboval a vyslovil domněnku, že skutečným autorem by mohl být starší Čech, pravděpodobně některý málo úspěšný spisovatel, který má – jak se dalo z textu knihy usoudit – i nějaké zkušenosti s médii. Čekal jsem, že takové podezření vyvolá zájem kolegů a že se ozve i nakladatelství. Ale nedělo se nic.
S odstupem si nezájem médií vysvětluji tak, že většina literárních publicistů knihu mezitím pochválila a řada z nich s pěknou autorkou uveřejnila rozhovor. (Podobně se nechal napálit i spisovatel Jaroslav Rudiš, který o Lan Pham Thi napsal do prvního programu k představení Vùng biên gió'i, jehož česká premiéra se chystala na 2. listopadu 2009 v Praze.) Proto raději zvolili hru na mrtvého brouka.
Nakladatelství reagovalo pouze na vyzvání. V rozhovoru pro Právo se vyjádřil redaktor knihy a koordinátor Literární ceny Knižního klubu v jedné osobě, který sice připustil technickou možnost takové mystifikace, ale trval na identitě autorky. Prostřednictvím redaktora jsem však od údajné autorky obdržel e-mail, jehož znění ve mně tónem, slovníkem a hlavně stylem posílilo přesvědčení, že jde o hru. Zároveň jsem z tohoto e-mailu vyrozuměl, že skutečný autor bude ve hře pokračovat.
K odhalení mi pomohlo několik náhod. Tou první byla skutečnost, že v soutěži měl rukopis také autor, který – jak vyšlo najevo později – o pravé identitě Lan Pham Thi pravděpodobně věděl. Právě on později, zjevně nedopatřením, poskytl písemný důkaz. K e-mailové pozvánce na literární čtení připojil privátní korespondenci se skutečným autorem – Janem Cempírkem. Z jejich dialogu vyplývalo, že Cempírek je buď sám skutečným autorem, nebo se na mystifikaci nějakým způsobem výrazně podílel. Tato událost, klíčová pro odhalení pravého autora, se však odehrála o několik týdnů později, až po pražské premiéře Vùng biên gió'i.
Když vyšlo najevo, kdo je pravým autorem a že Lan Pham Thi je od začátku vymyšlená, zaujala část publicistů (ti, kteří knihu a autorku předtím už chválili) a většina členů poroty stanovisko, že autorství není důležité a kniha by dostala cenu, i kdyby pod ní byl podepsán Jan Cempírek. Ostatní měli důvod k posměchu. Obhájce kvalit knihy však zklamal samotný Jan Cempírek, když se k autorství přihlásil a v jednom z rozhovorů otevřeně řekl: »Jedná se o dílo schematické, obsahující černobílé vidění světa. Ve zkratce řečeno, je to kniha, která popisuje, co si v uvozovkách běžný Čech asi myslí, že si Vietnamci v Česku myslí.«
Mediální ohlas samozřejmě brzy utichl. Deníkům vydrželo téma několik dnů, nanejvýš týden, poté se mu věnovaly týdeníky, některé měsíčníky a po dvou měsících už na celou věc všichni zapomněli.
Skutečný vítěz
Skutečným vítězem aféry se podle mě stal Jan Cempírek.
O dva roky dříve ho inspiroval výrok jednoho z českých nakladatelů, který řekl, že by to chtělo nějakou etno holku. Tedy autorku, která by napsala knihu česky, ale Češka by nebyla – měla by pocházet z některé menšiny imigrantů.
Takové vzory v Evropě jsou, zejména ve Velké Británii (Zadie Smith, Hanif Kureishi, Monica Ali, Hari Kunzru), ale může se jimi pochlubit i Německo (Emine Özdemar, ale také například Vladimir Kaminer a do této kategorie patří částečně i laureátka Nobelovy ceny Hertha Müller). A Vietnamci jsou v Česku jednou z nejsilnějších a nejstarších přistěhovaleckých komunit, jejich děti se tu nejen rodí, ale chodí také do českých škol. Jejich čeština je nerozeznatelná od češtiny Čechů, kromě vietnamštiny se však řada příslušníků této nové generace učí i další jazyky. Studium berou mnohem vážněji než Češi, protože si uvědomují, že jejich rodiče se pro jejich lepší společenský status doslova obětují. To ostatně doložila i inscenace Rimini Protokoll Vùng biên gió'i.
Jan Cempírek měl pro svůj záměr vzor. Francouzský spisovatel Boris Vian se v roce 1946 skryl pod pseudonym údajného černošského spisovatele Vernona Sullivana a pod jeho jménem vydal román Naplivu na vaše hroby. Kniha měla úspěch, ale Vian byl souzen za urážku mravnosti. Vianova tvorba pod jeho vlastním jménem došla uznání až po jeho smrti, ale jako Vernon Sullivan vydal Vian ještě další knihy, které jej finančně zajistily.
Cempírek zkusil štěstí v literární soutěži – a jako Vietnamka uspěl. Rozhodl se však ve hře pokračovat, identitu autorky vybudoval důsledně až do takových podrobností, že za pomoci kamaráda, který odjížděl do Malajsie, poslal z Kuala Lumpur do Knižního klubu dopis s písemnostmi. A jak později v jednom rozhlasovém rozhovoru řekl, předpokládal, že by ještě nějaké knihy pod pseudonymem Lan Pham Thi napsal.
Po odhalení však odolal svodům, které se nabízely. Poskytl několik vysvětlujících rozhovorů, ale odmítl svézt se na vlně mediálního zájmu – pouze věcně vysvětloval své pohnutky a způsob, jakým mystifikaci provedl. A bez komentáře se smířil i s faktem, že nakladatelství, pro které byl jako devatenáctiletá Vietnamka respektovaný a mediálně vděčný autor, s ním jako se čtyřicetiletým Čechem Janem Cempírkem přestalo komunikovat (na webových stránkách Literární ceny Knižního klubu loňský držitel ceny chybí; katalog u knihy uvádí lakonické »není skladem«).
Jan Cempírek však udělal mnohem dříve jinou důležitou věc. Padesát tisíc, které jako Lan Pham Thi obdržel, věnoval ihned na konto shromažďující prostředky na vydání nového česko-vietnamského slovníku. Tento krok učinil v době, kdy netušil, že se bude muset k autorství knihy přiznat. Později tak toto sponzorství mělo značnou váhu proti názorům kritiků, kteří se pokoušeli Cempírka za jeho mystifikaci odsoudit, když ji označovali za podvod a jeho samotného za podvodníka. Cempírek tím zároveň potvrdil, že ho život Vietnamců v Česku zajímá a že je schopen pro česko-vietnamskou komunikaci a soužití minority s majoritou něco opravdu udělat.
Čtenáři
Cempírkova vydařená mystifikace ukázala slabiny velké části současné české literární publicistiky. Ta podléhá probíhající bulvarizaci médií, nechává se ovlivnit mimouměleckými kritérii (v tomto případě udělením ceny) a chybí jí kritický nadhled. Kauza potvrdila, proč čtenáři neberou příliš vážně recenze a řídí se svým vlastním názorem. V reakcích na blozích a zpravodajských serverech se k literární kritice v souvislosti s odhalením mystifikace objevil někdy i hodně nevybíravý despekt. Zajímavější tak byly čtenářské příspěvky, které vyjadřovaly názory na samotnou knihu a na soužití Čechů s Vietnamci. A také skutečnost, že knihy se během tří měsíců prodalo údajně sedm tisíc výtisků. Ukázala, že se Češi o »své« Vietnamce zajímají.
Na rozdíl od některých povrchních žurnalistických soudů o české xenofobii znamenal čtenářský zájem nejen komerční úspěch knihy Bílej kůň, žlutej drak, ale spolu s pozdějším ohlasem na odhalenou mystifikaci předvedl mnohem pozitivnější obraz současné české společnosti. Rasismus ani xenofobie nejsou jejími určujícími znaky, ale jevem srovnatelným se situací v jiných zemích Evropy včetně Německa. Shodou okolností vyšla začátkem roku 2010 kniha Inventura hodnot, shrnující velký sociologický průzkum (zpracoval jej tým Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy). V závěru knihy se píše: »Většina obyvatel této země se spíš přiklání k pólu otevřenosti, nesobeckosti, větší vstřícnosti vůči cizincům.«
Očima Vietnamců
Podstatný je ovšem také pohled Vietnamců. V Česku stejně jako v Německu nejsou jejich komunity příliš otevřené, o nějakém velkém prolínání kultur se zatím mluvit nedá. Na druhé straně však mezi Vietnamci a českou majoritou nedochází k větším konfliktům. A takzvaná druhá generace Vietnamců, vyrůstající v Česku, se stává přirozenou součástí české společnosti.
Proto závěr této zprávy o jedné literární mystifikaci věnuji pohledu dvou lidí, kteří dobře znají české i vietnamské prostředí.
Eva Pechová je předsedkyní občanského sdružení Klub Hanoi, který v Praze v roce 2004 založili tehdejší studenti vietnamistiky k propagaci vietnamské kultury a také s cílem pomáhat integraci Vietnamců do české společnosti. Mystifikaci považuje za báječný nápad a příběh s knížkou se jí líbil víc než příběh v knížce. Položil jsem jí dvě otázky.
Jaký měla mystifikace ohlas ve vietnamské komunitě?
Odezva byla různorodá: žádná, vstřícná i naštvaná. Jedna kamarádka se bála, že si čeští čtenáři budou myslet, že si Vietnamci zaplatili nějakého spisovatele, aby se zviditelnili, ale to je spíše okrajový názor. Většina Vietnamců a Vietnamek, které znám, to spíše sledovala nejdříve s lehkou hrdostí a pak čím dál více se zvědavostí.
A víte o nějaké autorce či autorovi skutečně vietnamských?
Jednou jsme v Klubu Hanoi vyhlásili soutěž o nejlepší literární povídku. Přihlásily se ale jen dvě mladičké autorky. Možná kdyby to byla soutěž v karaoke nebo v kráse, tak by zájem byl větší. Zaslané povídky tehdy nebyly špatné, třeba se autorky vypíší a přijde nová Lan… Aktuálně zatím neznám nikoho, kdo je jasný talent a psaní se věnuje.
Hien Tran Thu se sice narodila ve Vietnamu, ale vyrůstala v Česku. Dnes studuje třetím rokem na Vysoké škole ekonomické v Praze a soužití Vietnamců a Čechů věnuje hodně času. Spolupracuje s neziskovými organizacemi, které se zabývají integrací cizinců. Také jí jsem se na knihu zeptal.
Jaký měla kniha a pak odhalení Cempírkova autorství ohlas mezi českými Vietnamci?
Kniha vyvolala ohlas spíše mezi intelektuální vrstvou, některé články byly přeloženy do vietnamských týdeníků. Po odhalení se kniha stala známou i mezi prostými lidmi. Když někdo řekne, že to je jak bílý kůň, žlutý drak, je to dobrý ironický vtip.
Myslíte si, že se skutečný autor či autorka tak jako tak mezi Vietnamci brzy objeví?
Některé autory by to mohlo motivovat, nebo naopak i odrazovat, neboť kdyby se podepsali svými jmény, těžko by jim teď někdo uvěřil, že jsou skutečnými autory.
15. 3. 2010
Zdenko Pavelka
se narodil roku 1954 a vystudoval češtinu a občanskou nauku na Filozofické fakultě UK. Před rokem 1989 pracoval v kulturní rubrice deníku Rudé právo, odtud přešel do kulturněpolitického týdeníku Tvorba (vycházel do roku 1991). Poté byl postupně šéfredaktorem měsíčníků Premiéra a Video revue, respektive Audio Video revue. V roce 1996 připravil pro deník Právo podobu literární přílohy Salon a do roku 2009 byl jejím editorem. Dnes je publicistou na volné noze, knižním editorem některých českých nakladatelství a spolupracuje s občanským sdružením Archiv výtvarného umění.
Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.