Vùng Biên Giói

Nejvíce lidí tu bývá o víkendu, ale i ve všední den je tady velmi živo. Modrou bránou proudí prázdné i zaplněné dodávky a kamiony, mezi nimi kličkují osobní auta. Sapa je největší vietnamská tržnice v České republice, koupíte tu vše od živých krabů přes oblečení a letenky až po umělé květiny. Tohle místo na okraji Prahy je ale mnohem víc: skutečné město ve městě.

»Sapa je malý Vietnam,« říká Ha Ngoc Linh, čtyřiadvacetiletý student soukromé vysoké školy. Studia teď musel přerušit, prací v kanceláři jedné z mnoha obchodních společností si vydělává na to, aby se do školy zase mohl vrátit. »Je tu úplně všechno. Tady jím, tady se chodím ostříhat a zajdu na karaoke. Jen na pivo chodím ven, do české hospody,« usmívá se mladík a pouští se přímo na pracovním stole před spuštěným počítačem do oběda, do velkého talíře vonící hovězí polévky.

Jak opravdu voní Vietnam a jak se žije Vietnamcům v Praze, o tom mnoho Čechů nemá tušení. Vietnamce většinou potkávají v tržnicích nebo snad už častěji v malých městských obchůdcích s potravinami a zeleninou, kam se ze stále méně prosperujících tržnic v pohraničí pomalu stahují. Mnoho jich také pracuje v českých továrnách jako námezdní dělníci. Někteří Češi oceňují jejich pracovitost a ochotu, jiní v sobě překousávají zažitou českou xenofobii a strach z čehokoliv nového a odlišného. Všichni u nich ale alespoň občas nakupují.

»V České republice žije legálně asi šedesát tisíc Vietnamců,« říká osmadvacetiletá Hanka Daňková z organizace Klub Hanoi, financované z evropských fondů, která si ve vysokém paneláku na kraji tržnice nedávno zřídila kancelář. Z okna malé místnosti přehlédne celou Sapu, jež vyrostla na místě bývalých jatek a jejíž jméno odkazuje na známé horské letovisko v severním Vietnamu. Vidí i halu, kterou nedávno zpustošil velký požár a nyní se rekonstruuje. »Původně jsme se věnovali propagaci vietnamské kultury a komunity u nás. Nyní se ale soustředíme hlavně na poradenství a integrační kurzy, které mají pomoci Vietnamcům začlenit se do české společnosti.«

Klub Hanoi se tak věnuje vzdělávání a například pořádá zdarma kurzy češtiny. Vietnamcům poskytuje také pomoc v případech nouze. »V době konjunktury v letech 2006 až 2007 do Česka přijelo dvacet tisíc lidí z Vietnamu. Mnozí se museli doma velmi zadlužit, protože za zprostředkování práce se agentuře platí částky v průměru kolem deseti tisíc dolarů. V Česku pak ale někteří z nich o práci přišli a dostali se do dluhů. Nemohou se vrátit a jsou nuceni pracovat na černo nebo za nízkou mzdu ve špatných pracovních podmínkách,« vysvětluje Hanka Daňková. Právě obrovské dluhy téměř před rokem jednoho mladého Vietnamce dohnaly k sebevraždě. Oběsil se přímo v Sapě.

Linh Nguyen se narodil v roce 1986 v jednom malém městečku na Slovensku. Na gymnázium chodil v českém Děčíně a nyní studuje v Praze politologii a teritoriální studia. Tvrdí o sobě, že je slovenský, český a vietnamský patriot.

»Často si dělám legraci z toho, odkud jsem a kým se cítím být. Člověk je často zmaten, pokud má za sebou takové zázemí jako já. Teď si myslím, že dokážu správně reflektovat svoji identitu, zároveň však už pociťuji nutkání na prvním místě říkat, že jsem Čech, můj původ je vietnamský a narodil jsem se na Slovensku. Co se týče povahy, jako správný Čech dokážu kritizovat vše, aniž bych to uměl, jsem pracovitý jako Vietnamec a obdivuji slovenské ženy,« směje se mladý muž, který Vietnam považuje za svůj druhý domov, i když jej navštěvuje velmi nepravidelně, a přemýšlí nad otázkou, co Vietnamce a Čechy spojuje.

»Společný mají určitě historický kontext svého národovectví – malý národ proti velkým nepřátelům. Proto čerpají svou sílu z bolestné historické zkušenosti, sebereflexe. Oba národy jsou poměrně vynalézavé v různých situacích a rezervované k cizímu, neznámému,« říká a domnívá se, že na rozdíl od Čechů mají Vietnamci větší smysl pro odpovědnost vůči rodině a okolí, jsou více průbojní, odhodlaní jít dopředu.

Jeho rodiče podnikají v gastronomii, on sám se angažuje v politice za stranu liberálové.cz, a dokonce se objevil na kandidátce do evropských voleb. Jeho oblíbeným politikem není nikdo z českých lídrů věčně namočených ve skandálech, ale americký prezident Barack Obama. »Česká politika je dlouho ve stavu permanentní krize a cítím, že se to neblaze přenáší i na celou společnost. Vymanit politiku z této role není úkolem pro jednoho člověka, ale pro celou generaci. Věřím, že k ní budu patřit,« přemýšlí Linh.

Vietnamcům se podle něj v Česku žije dobře, až na některé byrokratické a společenské překážky. »Co se týče života mezi generacemi, tak je to naprosto nesrovnatelné. Naši rodiče přišli na svět, který byl poznamenán těžkou válkou. Já jsem vyrostl už v úplně jiném prostředí, mnohem liberálnějším, materiálně zajištěném. Nemusím se starat o základní živobytí, nicméně snaha se ode mě očekává stejná – můj úspěch je úspěchem celé rodiny.«

Vietnamci do tehdejšího socialistického Československa začali přicházet ve větším počtu počátkem sedmdesátých let minulého století. »Studovali zde hlavně technické učební obory a průmyslovky, po absolvování školy a praxi se vraceli zpátky domů. Také zde v tomto období mnoho Vietnamců vystudovalo vysoké školy. Právě ti, kteří už měli s životem v Čechách nějaké zkušenosti, zde pak po převratu začali s úspěchem podnikat,« říká Hanka Daňková a objednává si sladkou a velmi silnou ledovou kávu Trung Nguyen, vypěstovanou přímo ve Vietnamu.

Prodavač ji po uličkách Sapy rozváží na speciální kárce, jejíž součástí je i autorádio, vyřvávající romantické vietnamské melodie. Svoji prodejničku zaparkoval hned u jednoho z mnoha kadeřnických salonů. Jen pár kroků je to k vietnamské mateřské školce a k redakci místních novin, my se ale jdeme podívat k buddhistické svatyni v rohu Sapy.

Je tu ticho a klid, ve vzduchu jsou cítit vonné tyčinky, jejichž kouř a přání spojuje modlící se s těmi, kdo odešli na onen svět. Na dvorku stojí zděný gril. Nepečou se tu ale klobásy, Vietnamci zde rituálně předkům obětují napodobeniny peněz. Většinou jde o americké dolary.
»Do Československa jsem přicestovala v roce 1990, dostala jsem vládní stipendium. V roce 1991 jsem byla přijata na Fakultu sociálních věd, obor žurnalistika a masová komunikace. Původně jsem myslela, že po ukončení studia co nejdříve odjedu domů. Ale pak jsem začala spolupracovat s nejvýznamnějším českým deníkem MF Dnes jako externí fotografka. Taky jsem potkala svou osudovou lásku. Můj přítel je Čech a on je ten důvod, proč jsem nakonec zůstala,« vykládá Nguyen Phuong Thao, která se narodila v Hanoji v roce 1972. Česko má ráda, ale cítí se být světoobčankou a obává se nárůstu pravicového extremismu.

»Vzhledem k tomu, že jsem se narodila ve Vietnamu a přicestovala do Čech, až když jsem byla dospělá, nemluvím česky jako rodilý Čech a mám v sobě hodně zakořeněnou tradiční vietnamskou výchovu, tak spíš patřím do té první generace Vietnamců. Pro druhou generaci Vietnamců, kteří se narodili v Čechách a chodí do českých škol od základního stupně, existuje termín banánové děti – zvenku jsou žluté, uvnitř bílé,« říká Thao, která dnes patří v redakci MF Dnes k elitním fotografům.

Největší české klišé o Vietnamcích podle ní zní, že Vietnamec rovná se trhovec. »Ve Vietnamu existuje tržní ekonomika a drobné podnikání je velmi rozšířené. Kdyby české prodavačky a číšníci v restauracích měli tolik ochoty obsluhovat a pracovat s úsměvem od rána do večera jako průměrný vietnamský trhovec, přispělo by to hodně české ekonomice a kvalitě života.«

Slunce nad Sapou se přehouplo do pozdního odpoledne. S Hankou Daňkovou sedíme nad skvělou pečenou kachnou s nudlemi v jedné z mnoha hospod. Kousky masa si máčíme v sojové omáčce s česnekem. Jsme tu jediní Češi, vedle u stolu koluje láhev vodky, něco se slaví. Přímo uprostřed restaurace rostou dva velké stromy, jejich kmeny prorážejí střechu. Úřady je nepovolily pokácet, Vietnamci si poradili a stromy prostě obestavěli.

V jedné z místních restaurací natáčel Ha Ngoc Linh s kamarády svůj amatérský film Příběh lásky. »Je to komedie ze Sapy o jedné dívce a dvou klucích, jeden je chudý a druhý bohatý,« říká a nechává hádat, s kým se nakonec kráska podělí o své srdce. Mezi stánky a obřími krabicemi se zbožím točili na malou ruční kameru, místo filmařských lamp si svítili světly od aut. Snímek měl ve vietnamské komunitě velký úspěch a nejen tam: rozhovor s Linhem o filmu natočila i Česká televize.

Možná byl úspěšný i proto, že Ha Ngoc Linh se na problémy Vietnamců umí podívat s humorem a nadhledem. A nejen na ně. Dívá se tak i na Čechy a nijak je přitom nešetří: »Vy nás nedokážete rozpoznat, pletete si Vietnamce s Číňany. Ale nám to taky moc nejde. Vždyť vy tady všichni vypadáte jako Němci!«

Jaroslav Rudiš
se narodil roku 1972 v severních Čechách, žije v Praze. V roce 2002 vyšel jeho románový debut Nebe pod Berlínem, za který obdržel Cenu Jiřího Ortena. Velký úspěch přinesla komiksová románová trilogie Alois Nebel o českoněmeckém výpravčím vlaků sloužícím na malé stanici v Sudetech, která inspirovala vznik stejnojmenné divadelní hry. V roce 2006 vydal Jaroslav Rudiš román Grandhotel; podle námětu knihy napsal pro režiséra Davida Ondříčka scénář ke stejnojmennému filmu (2006). Třetí román, Potichu, vyšel v listopadu 2007 v Labyrintu. S básníkem Igorem Malijevským uvádí v Divadle Archa každý měsíc literární kabaret EKG a příležitostně vystupuje s hudebními skupinami U-Bahn a The Bombers.

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.