O Rimini Protokoll
Helgard Haugová a Daniel Wetzel, oba absolventi Institutu aplikované divadelní vědy v Gießenu, spolu pracují od roku 1995. Od té doby na sebe v rámci různých konstelací upozornili řadou důmyslných intervencí ve veřejném prostoru a dokumentárních divadelních a rozhlasových her. Jejich performery jsou většinou »experti všedního dne«, které i s jejich biografiemi uvádějí jako »ready-made herce« do divadelních souvislostí. Autoři nezobrazují skutečnost, nesnaží se ji umělecky zdramatizovat, ale přenést na scénu – jejich přístup je jednoduchý a důsledný. V roce 2002 založili spolu se Stefanem Kaegim a Berndem Ernstem značku Rimini Protokoll, s níž brzy získali popularitu díky postdramatickým konceptům namířeným proti tradičnímu dramatu a jeho tíživosti.
Například představení Shooting Bourbaki (Haugová / Kaegi / Wetzel) získalo v roce 2002 cenu Impulse Severního Porýní-Vestfálska; produkce Deadline (Haugová / Kaegi / Wetzel) a Valdštejn (Haugová / Wetzel) byly pozvány k účasti na Berlínském divadelním setkání, přestože nešlo o divadelní hry a na jevišti v nich nevystupovali herci. V listopadu 2007 obdržela trojice Haugová / Kaegi / Wetzel zvláštní cenu Německé divadelní ceny FAUST, v dubnu 2008 jim byla v Soluni předána Evropská divadelní cena v kategorii Nové reality.
Všechny jejich projekty začínají téměř publicistickými rešeršemi, rozhovory s lidmi, kteří svým životem a svými odbornými znalostmi poskytují látku, z níž umělci ze skupiny Rimini Protokoll dělají divadlo. Je to »divadlo expertů«, »renesance a nová definice dokumentárního divadla« (Süddeutsche Zeitung), neboť jeviště zaplňují přímo inspirátoři textu, místo aby text odevzdali hercům. Na scénu však nevstupují jako amatérští herci, ale též jako »představitelé sebe sama«, kteří ve většině případů nikdy nestáli na divadelním jevišti, ale své »divadlo« nazkoušeli jinde – na scénách, které vytvořil sám život.
V představení Deadline (Deutsches Schauspielhaus Hamburk aj., 2004) tak například vystoupilo pět odborníků na problematiku umírání ve střední Evropě; ve Valdštejnovi (Schillertage Mannheim, 2005) se na scéně objevili lidé z Mannheimu a Výmaru, kteří konfrontovali své životy s protagonisty Schillerova dramatu a své texty s původním textem. V roce 2006 v Schauspielhausu Düsseldorf posloužil Marxův Kapitál jako východisko pro hledačskou aktivitu, jež se prostřednictvím životopisů osmi osob dobrala k poznání aury a textu této knihy. Karel Marx.
Kapitál. Díl první získal v roce 2007 na festivalu Stücke07 v Mühlheimu cenu odborné poroty i cenu publika. Představení Call Cutta in a Box telefonicky spojilo návštěvníky divadel v různých evropských městech s životní realitou zaměstnanců call-centra v Kalkatě, projekt Black Tie (Hebbel am Ufer Berlín, 2008) sledoval příběh adopce mladé ženy ze Soulu do Osnabrücku a zkoumal černé díry v původu jednotlivce.
Florian Malzacher v listu Frankfurter Rundschau o Rimini Protokoll napsal, že i když divadlo Helgard Haugové a Daniela Wetzela vychází z rešerší a »i když je zájem bývalých gießenských studentů divadelní vědy o lidi a jejich příběhy upřímný – je to divadlo divadelní. Jeho základem je nedůvěra vůči zobrazující činohře a jejím zobrazujícím hercům; jde o uvažování estetické, filozofické, nikoliv o politiku či sociální práci.«
Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.