Vùng Biên Giói

Žijeme v domě poblíž česko-německého hraničního přechodu v obci Rozvadov. Vedle přechodu je náš obchod. Je to bouda s kovovou střechou, která se v létě hodně leskne. V Rozvadově žije padesát Vietnamců, celkem má obec asi šest set obyvatel. Jsme obchodníci, hlavně moje matka, vedeme pochutiny, cigarety, alkohol a podobné věci. Maminka německy moc neumí, ale rukama nohama se domluví. Já jsem se německy naučila od zákazníků a z MTV.

Náš typický zákazník je Bavorák bydlící poblíž hranice, většinou vysoké postavy a často tlustý. Lidi z Bavorska vejdou do obchodu, moje matka řekne »Hallo, bitte schön« a já »Grüß Gott« a zákazník pak: »Ich krieg zwo Stangen West Leicht, bitte« (v bavorském dialektu Vemu si dva kartony West Light). Pak maminka řekne cenu, a když se zákazníkovi zdá moc vysoká, začne smlouvat. Moje matka pak řekne »Geht nicht, heute ist ein schlechter Kurs« (To nejde, dneska je nevýhodný kurz).

Když přijíždíte přes hranici z německé strany, náš obchod je šestý po levé straně. Když jsme ho v listopadu 2005 otevřeli, už tam byly tři obchody se stejným sortimentem. Dnes tam stojí sedm obchodů, všechny dost blízko u sebe. Vlastní je samí Vietnamci. Myslím, že jsou skoro všichni ze Severního Vietnamu. Ty tři obchody, které jsou blíž u hranice než my, jsou našimi největšími konkurenty. Máme stálé zákazníky, kteří jezdí už deset let, ale když konkurence prodává o dvacet centů levněji, odcházejí i ti věrní. Nevím přesně, jak ty ceny vznikají ani jestli všechny obchody nakupují u stejného dodavatele, ale trh je rozdělen celkem fér. Nikdo na tom příliš netratí, ale ani si moc nevydělá. Myslím, že rodiče jsou celkem za vodou.

V domě naproti dřív nabízeli thajské masáže. Před pár týdny masérský salon zavřeli a od té doby se povídá, že tam otevřou striptýzový bar – přitom těch je v Rozvadově už šest. Naproti Lion Baru sídlí policie a vedle je školka a škola.

Když jedete z Rozvadova dolů směrem do vnitrozemí, je tam obchod s domácím medem a o kus dále Kings Casino. Vlastní ho jeden Rus jménem Leon, je strašně bohatý. Tam chodí především Němci. V sobotu se tam konají pokerové turnaje, to je pak parkoviště plné luxusních německých aut. Jako autosalon. Naproti je jejich konkurence: American Chance Casino. To nevypadá tak luxusně jako to první. Bylo to první kasino v Rozvadově, ale už se jim myslím nedaří tak dobře jako na začátku. Přesto jsou obě kasina pro místní lidi hlavním zaměstnavatelem. Vedle ruského kasina je COOP, jediný obchod s potravinami. Pak je tam ještě jeden kiosk, další konkurent.

Vyrostla jsem v české pěstounské rodině. Nejdřív jsem tam vůbec nechtěla, brečela jsem a bránila se. Byt byl tak malý, že jsem mu říkala myší díra. Ale na všechno jsem si zvykla: na denní řád s přísným školním rozvrhem, na večeře se salámem a okurkami, na to, jak se kosou sekala tráva, kterou jsme měla krmit králíky, že jsem musela Mikulášovi říkat básničky, abych dostala sladkosti, a že jsem vlastní rodinu mohla vídat jen o víkendech.

V jedenácti letech jsem se přestěhovala zpátky k mamince. Pro rodiče bylo velice důležité, abych se rychle a správně naučila česky. Bohužel za tu cenu, že jsem skoro zapomněla Vietnamštinu. S otcem mluvím česky. Když se ale chci hádat s maminkou, musí otec překládat nebo to musím vzdát, protože mi chybí slova. Když s ní chci mluvit o politice, tak třeba vůbec nevím, jak se řekne socialistická republika, komunismus nebo kapitalismus.

Ze scénáře Vùng biên giới