Vùng Biên Giói

Narozen na hranici Severního a Jižního Vietnamu – oficiální datum narození: 12. července 1961 (ve skutečnosti 1960). Válku přežil v dětském věku v jednom z nejvíce bombardovaných regionů centrálního Vietnamu. Roku 1980 přijel do NDR studovat strojní inženýrství. Má přezdívku Sony (podle nehtového studia Sony’s American Nails na Albertově náměstí v Drážďanech).

Chtěl se vlastně ve Vietnamu stát řidičem kamionu na hlavní trase sever – jih. Roku 1979 se jel vyučit do NDR. Nejprve v národním podniku Maxhütte ve Unterwellenbornu a pak od roku 1983 v ocelárně ve Freitalu. Od roku 1987 tam navíc působil jako tlumočník. Od roku 1990 vystřídal různá povolání: krejčí, obchodník s ovocem a zeleninou, pracoval v restauraci a v nehtovém studiu –»vše legálně!« Matka, sestra a strýc žijí ve Vietnamu, bratranec v Spojených státech. Son je buddhista. V nehtovém studiu má malou modlitebna (modlí se za štěstí pozemku). Rád by někdy letěl do USA, aby poznal americká nehtová studia: nové techniky, styl zařízení interiérů.

Moji rodiče pocházejí z provincie Quảng Trị, z jihovietnamské strany, přímo u hranice. Po obou stranách řeky, která se později stala hranicí, byly postaveny vysoké věže. Z nich se megafonem volalo dolů. Bylo jasné, že není moc času na přemýšlení. V případě mojí matky bylo vlastně jasné, co udělá, protože můj otec byl Vietkong, a tak se matka s menší skupinkou lidí vydala na sever.

Za hranicí vůbec nevěděli, kam mají jít, tak se usadili ve vesnici Vinh Linh. Ta je přímo za hranicí. Matka tam znovu pracovala v nemocnici. Válka mezi Jižním a Severním Vietnamem se stále zhoršovala. Pak matka čekal mě a v noci 12. července 1960 na ni přišly porodní bolesti. Byla na cestě, poblíž mostu, při bombardování. Narodil jsem se přímo do válečné vřavy.

Když mi byl rok, dostal otec dovolenou. Přivezl mi námořnický obleček a naučil mě chodit, za ruku. Po dvaceti dnech byl zase pryč. Moje matka byla znovu těhotná. Sestra ho ale nezažila. Jeho poslední dopis přišel roku 1963. V roce, kdy americké vojenské výdaje byly navýšeny z osmi na padesát čtyři miliard dolarů. Od té doby jsme otce neviděli ani o něm neslyšeli.

Když mi byly tři nebo čtyři roky, zažíval jsem každý den bombardování. Mnohosetkrát. V šesti letech jsem byl přijat do K8. To byl tajný Ho Či Minův program, tedy »strýčka Ho«, pro jihovietnamské děti, které přišly na sever a jejichž otcové byli ve válce. V noci, když jsem se loučil s matkou, mi řekla: »Pojedeš do Hanoje a tam se setkáš se strýčkem Ho. A dostaneš bonbony.« Představoval jsem si, jak strýček Ho sestupuje s obrovského schodiště. My mu běžíme naproti. Pak jdeme společně do zahrady. Smím si pohladit jeho vousy a on nám rozdává zlaté bonbony.

Všem dětem z K8 to takhle vyprávěli – loučení bylo potom snazší.
Dva a půl dne jsme jeli armádními náklaďáky na sever. Nakonec jsme dorazili do Tho Xuan. Leží 230 km od Hanoje, od strýčka Ho a jeho bonbonů. V Tho Xuan byly děti přiděleny do různých rodin. Stát nám dal všechno: naše uniformy K8, jídlo, všechno od A do Z. Na začátku jsem dostal věci, ale pak už nic.

Po dvou letech jsem viděl, jak do vesnice přišla nějaká paní. Jednomu z kamarádů jsem řekl: »Podívej, ta paní vypadá jako moje maminka.« Když přišla blíž, zjistil jsem, že je to skutečně ona. Vydala se na cestu, aby mě našla, a šla od vesnice k vesnici a vyptávala se na děti z programu K8. Nakonec mě našla v Xuan Lai. Byla šokovaná, když mě viděla, protože jsem byl tak špinavý a vyhublý. Měl jsem roztrhanou košili bez knoflíků.

Když válka skončila, řekla maminka: »Teď se konečně můžeme vrátit domů a hledat tatínka. Vracíme se na jih a budeme ho hledat.

Tehdy nebyly v obchodech k dostání skoro žádné džíny, a pokud ano, tak nebyly značkové, jen od východoněmeckých firem jako Wiesent a Boxer. Ale východoněmecké značky nikdo nechtěl. Mezi lidmi se vědělo, že šijeme kalhoty, a ptali se po nás. Jeden kolega ke mně přišel a říká: »Hele, Sony, umíš ušít kalhoty?« A já povídám: »Samozřejmě. Pro tebe? Tak přijď dneska po šichtě ke mně na ubytovnu.« Po šichtě přišel. Já bydlel s jedním kámošem. V pokoji jsme měli dvě postele, dvě skříně, dvě židle a stůl. Na stole dva šicí stroje. Kamarád taky uměl šít.

Ptal jsem se kolegy, jakou značku by chtěl: Wrangler. Dalšího dne jsem mu kalhoty přinesl do práce. Krásně mu padly a on povídá: »Doporučím tě dál.«

Látky jsme kupovali úplně normálně v obchodě. Protože tehdy si hodně lidí šilo džíny doma, museli jsme dávat pozor, abychom nepropásli datum dodávky látek. Pak jsme je rychle kupovali. Brali jsme hned 50 metrů, což stačilo pro 45 párů kalhot. Čtyřicet pět párů jsme ušili za tři měsíce, takže asi patnáct měsíčně. O Vánocích před ubytovnou stáli Němci fronty.

Ušít jedny kalhoty mi trvalo dvě hodiny. Stejnou dobu potřebuju dneska v nehtovém studiu pro novou modeláž. Bylo hodně značek džínů. Lidi chtěli vždycky Levisky a Wranglerky. Kromě toho jsme šili Hits, Mustang a Rifle. Kožené štítky se značkami a nýty jsme dostávali od Poláků. Ti jezdili s velkým kufrem na ubytovnu a prodávali to tam. Kamarád a já jsme kupovali sto sad najednou. V sadě byl jeden štítek, jeden látkový štítek a šest nýtů.

Za džíny jsme si řekli 165 východoněmeckých marek, bez ohledu na značku, velikost, tvar. Když jsem ušil pět párů kalhot, stačily mi vydělané peníze na to, abych si v Intershopu koupil originální Levisky nebo Wranglerky.

Poslední kalhoty jsem ušil v létě 1989. Všimli jsme si, že lidi už nemají takový zájem. A kromě toho jsme ze zpráv věděli, že se něco mění. Najednou byla otevřená hranice mezi Maďarskem a Rakouskem. A Gorbačov se setkal s americkým prezidentem. Po šichtě jsme si z legrace říkali: »Gorbi teď prodal NDR Američanům.«

Šicí stroj jsem v poslední bedně poslal do Vietnamu. To bylo v září 1989. Pak jsem i já letěl domů, na dovolenou. V ocelárně jsem podal výpověď a s kamarádem jsme si otevřeli stánek s ovocem a zeleninou. Všichni chtěli jižní ovoce. Potom jsme si otevřeli restauraci a už tři roky provozuji nehtové studio – to je nejnovější trend.

Ze scénáře Vùng biên giới

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.