Vùng Biên Giói

se narodil roku 1929 v Magdeburku. Vyučil se soustružníkem. V roce 1948 pracoval u policie a o rok později byl vyslán v hodnosti komisaře k pohraniční policii na demarkační linii mezi sovětskou a britskou okupační zónou. Od roku 1958 byl v hodnosti majora zástupcem velitele divize na německo-polské hranici. V letech1962–1964 studoval na vojenské akademii Bedřicha Engelse v Drážďanech jako podplukovník. Potom byl zástupcem velitelů pohraniční divize Rudolstadt und Kalbe/Milde na státní hranici mezi NDR a SRN. Roku 1967 byl povýšen do hodnosti plukovníka.

V letech 1972–1979 působil jako odborný učitel na téže vojenské akademii v Drážďanech; jeho specializací byla výchova důstojníků pohraničních jednotek, mj. také mladých důstojníků vietnamské lidové armády. Od července 1987 byl v Drážďanech hlavním opatrovníkem vietnamských dělníků a dělnic v národním podniku VEB Herrenmode, až do doby, kdy se začátkem roku 1991 vrátili do Vietnamu.

Je spoluautorem knihy Hranice NDR, vydal také řadu publikací o historii německé lidové armády a pohraničních jednotek NDR. Od raného mládí je přesvědčeným socialistou: v letech 1948–1989 byl členem SED, pak členem PDS. Dnes je aktivní ve straně Die Linke. Angažuje se v lokální politice zemské metropole Drážďan. Jako náruživý turista už od roku 1956 procestoval všechny světadíly s výjimkou Austrálie. V současnosti se nejraději účastní okružních cest na moři. Přes četná pozvání bohužel dosud nikdy nebyl ve Vietamu. Už čtyřicet let je vášnivý myslivec.

V roce 1987 jsem dostal důležitý úkol: stal jsem se hlavním místně zodpovědným dohlížitelem nad téměř tisícem Vietnamců v deseti podnicích, především v národním podniku VEB Herrenmode. Tahle práce byla pro mě naprostou novinkou a můj první krok v úřadě spočíval ve vypracování koncepce toho, jak má vypadat adaptační fáze pobytu nových dělníků. To nebyly povely, ale rámcový program.

Mým úkolem bylo přivítat všechny Vietnamce osobně na letišti Schönefeld a autobusy je dopravit do Drážďan. Když jsem vyzvedával první skupinu, žasl jsem, jak mladí všichni jsou. Mysleli jsme, že to budou vyučení pracovníci do výroby. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, co nás čeká. Od vedoucí vietnamské skupiny jsem se dozvěděl, že ve Vietnamu proběhl předvýběr: přednost měli bývalí vojáci nebo děti z rodin vojáků.
Nejdříve jsme jeli na ubytovny. Byly to úplně nové, moderní budovy.

Všichni měli být ubytováni centrálně. Přivítání vietnamských pracovníků v podnicích a představení státních vedoucí a funkcionářů z podniků trvalo hodinu a půl, proběhlo slavnostní přijetí. Ve fázi příprav se mě kuchařky ptaly: »Co jim máme nabídnout?« Na základě své dřívější činnosti na vojenské akademii Bedřicha Englse, kde jsem se podílel na vzdělání vietnamských důstojníků, jsem věděl, že jako hlavní jídlo milují rýži. Když pak stála rýže na stole, obličeje Vietnamců se protáhly, misek se ani nedotkli. Německou variantu, »mléčnou rýži«, totiž v životě neviděli.

Na příkaz vietnamské ambasády byly Vietnamcům sebrány pasy a uloženy na ambasádě. Každého vyfotili na průkaz podniku. Vietnamci tedy měli jen průkaz, který je opravňoval ke vstupu na pracoviště a na ubytovny, ale nesměli překročit hranice NDR.

Zpočátku místní pracovníci dost pochybovali o tom, že se podaří mladé Vietnamce a Vietnamky opravdu zapojit do výroby. Velmi rychle se však ukázalo, že kvalita i kvantita díky zručnosti a horlivosti Vietnamců rychle rostla. Při práci překračovali plán.

Produkce VEB Herrenmode šla z dvaceti procent na domácí trh, ze čtyřiceti procent do východní Evropy směr Moskva a ze čtyřiceti procent do SRN, dokonce do firem jako C&A. Naši řidiči v pravidelných odstupech vozili látky a záševky z C&A v Hamburku. Na světovém trhu jsme tehdy hráli podobnou roli, jakou dneska zaujímají Číňané. To by se mělo vrátit.

Jako vojenský kádr vím, že ústup je nejkomplikovanější vojenský manévr: útok – obrana – pohyb – pochod, to je proti tomu hračka. Se zavedením západoněmecké marky od 1. července 1990 se z Drážďanské pánské konfekce přes noc stal zadlužený podnik bez odběratelů a bez rezerv. Pro firmy ze SRN jsme nebyli dost levní a zákazníci ze Sovětského svazu zas neměli valuty, aby na novém trhu mohli fungovat. Západní měna zasáhla náš podnik jako zajíce střela do týla. Objem výroby klesl skoro na nulu a my jsme se dostali do situace, kdy jsme vietnamské kolegyně a kolegy museli začít masově propouštět.

Vláda v Bonnu akceptovala prodloužení platnosti Státní smlouvy mezi NDR a VSR a tak bylo 60 000 Vietnamců, žijících tehdy v NDR, postaveno před volbu zůstat, nebo vrátit se domů. Přirozeně by většina byla bývala raději zůstala v Německu, ale podmínky byly jednoduše příliš těžké anebo odměna příliš lákavá: při předčasné výpovědi pracovní smlouvy měl každý dostat odškodnění ve výši 3000 marek a zdarma zpáteční letenku do Vietnamu.«

Ze scénáře Vùng biên giới

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.