Vùng Biên Giói

se narodil 15. září 1961 v Hanoji (Severní Vietnam). Jeho otec byl diplomatem na ministerstvu zahraničí (dvakrát provázel Jane Fondovou při jejích návštěvách Vietnamu). Ve třetí indočínské válce v roce 1979 strávil Hung dva měsíce v bojové jednotce na vietnamsko-čínské hranici. V létě téhož roku přijel do NDR (Výmar), aby se vyučil strojním zámečníkem, a od roku 1983 pracoval jako kvalifikovaný dělník v Budyšíně v továrně na zemědělské stroje Fortschritt. Rok 1986 strávil rok v Drážďanech v národním podniku Nagema. Když v roce 1987 do NDR přijela velká vlna »smluvních dělníků«, stal se opatrovníkem a tlumočníkem pro dvě stovky Vietnamek v národním podniku vyrábějícím konfekci v saském Freitalu. Po roce 1990 se osamostatnil: začal obchodovat s textilem a dárkovým zbožím. Dnes má spolu se svou ženou textilní obchod H&T na Albertově náměstí v Drážďanech. Po celé té dlouhé době a po cestování Evropou by rád lépe poznal Vietnam. Je aktivním členem vietnamského sdružení v Drážďanech.

U nás v národním podniku dětské konfekce (KOB) ve Freitalu pracovalo skoro dvě stě dívek. Téma interrupce bylo dost žhavé. S antikoncepčními pilulkami byly vždycky problémy. Musel jsem dívky vodit k doktorovi a překládat pro ně. Skoro každý měsíc některá z dívek otěhotněla a doktor pak říkal: »Ty už jsi zase těhotná!« V mé skupině byla jedna mladá žena, která musela zpátky do Vietnamu, protože teprve ve čtvrtém měsíci nahlásila své těhotenství. Už předtím šla na potrat, ale pokud mezi dvěma těhotenstvími uplynuly méně než tři měsíce, nesměl jí doktor další potrat povolit.

Ze scénáře Vùng biên giới

Po měnové unii v roce 1990 panoval v Drážďanech obrovský chaos. Především před hlavním nádražím. Z Polska a Čech jezdilo mnoho ilegálních obchodníků, vždycky brzo ráno vlakem: měli s sebou jednu tašku a dva svetry oblečené přes sebe na prodej. Já nakupoval přímo na perónu. Vlak přijel a my hned poznali prodejce a utíkali k nim. Hrozně rychle, ze strachu před policií. Prodávali svetry s pěknými vzory za 10 marek! Já si bral čtyři, pět, šest kusů. Krásné vzory! To tehdy v obchodech nebylo. Pak jsem šel ke svému stánku ve Wallstrasse a prodal je obratem dál. Za 15 až 20 marek. Žádné kontroly nechodily. Ani policie nebo pořádkový úřad. Zezačátku jsem se styděl, protože jsem s prodejem neměl žádné zkušenosti. Člověk tam stál jako před publikem a všichni si vás prohlíželi. Němci koukali a říkali: »Podívej, Fitschi (to znamená Vietnamec)«. Moji krajané koukali a říkali: »Podívej, našinec.«

Ze scénáře Vùng biên giới

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.