Vùng Biên Giói

Sova sedící na mahagonovníku vedle domu třikrát srdceryvně zahoukala. V chatrči z plastikových krytů o šestnácti metrech čtverečních v sídle divadelní skupiny v provincii H. nemohl ani jeden z manželů zamhouřit oka.

Byla již hluboká noc. Budík ukazoval hodinu po půlnoci. Dešťové kapky dopadaly z větví na střechu a vnášely do jejich beztak rozbolavělých duší ještě větší smutek.
– Nevidím už žádnou naději. Asi bych měl jet. Takhle to dál nepůjde.
– Možná bych měla jet já. Říká se, že ženy to mají snazší než muži. Lien a Huon odjely ani ne před rokem, a už si vydělaly tolik, že si nejenom koupily dokumenty, ale ještě posílají peníze manželům a dětem, posteskla si potichu žena.

Manžel si povzdechl. Žena má pravdu. V některých chvílích se ženy zdají být pružnější než muži. Snáze si zachovají jasnou hlavu a zvládají situaci. Úsloví, které nedávno přišlo do módy, jej ovšem trochu znejistilo: »Kdo nechá svou ženu odejít na Západ, může stejně dobře nechat svůj moped bez dohledu u moře na pláži.«
Ještě jednou tiše vzdychl. Nechtěl se ženě svěřovat se svými nepříjemnými starostmi. Umně hledal argumenty, kterými by manželku od jejího nápadu odradil: – Minhovi je dvanáct a Mai teprve osm. Potřebují matku. Navíc tvoje matka na tom není nejlépe. Starý člověk je jako slabý plamínek lampy. Bude lepší, když tu zůstaneš. Kdyby se cokoli přihodilo, budeš tady.
Tím ji zasáhl přímo do srdce. Její otec padl ve válce proti Francouzům. Od té doby tchyně se svou jedinou dcerou snášely dobré i zlé společně. Jeho žena není tak bezcitná, aby ji teď opustila.

Příštího dne šli k vedoucímu divadelního souboru a oznámili mu, že končí. Starý pán je přijal s ulehčením, ale také trochu zarmouceně. Byl to on, kdo o všem rozhodoval a kdo obstarával »rýži, šaty i peníze« pro celý soubor. V této nelehké době dolehlo tržní hospodářství na Vietnam plnou silou. Zemi to sice přineslo nové možnosti, ale jejich umělecké vyhlídky to nemilosrdně zničilo. Smršť tržní ekonomiky zlikvidovala subvence, které doposud divadelní skupině poskytovala provinční správa.
Celý soubor teď ztratil půdu pod nohama, pokoušel se ale všemi způsoby odvrátit rozpuštění divadla. V menších skupinkách uváděli svá představení v odlehlých provinciích. K vystoupením v hotelích a restauracích ještě získávali povolení. Všechno však bylo marné. V dnešní době, kdy si televize našla cestu až do ložnic a kdy se umění a kultura šíří v úhledném balení jako kazety, CD a DVD, chodí do divadla jen málokdo.

Navíc ležela provincie H. spíše na periferii země. Subvenční programy ústřední vlády zůstávaly víceméně jen čísly na papíře, většina obyvatel tudíž nemohla cestovat do hlavního města provincie, aby tu kromě jiného navštěvovala kulturní pořady. Tato situace působila vedoucímu ansámblu veliké starosti. Se slzami v očích se musel denně dívat na to, jak jeho princezny a princové, generálové a služky den za dnem bojují o přežití. Jaké je ono velkolepé poslání umění, to nevěděl. Věděl jen, že umění musí vydělat dost peněz na to, aby uživilo třicetičlenný soubor, za nějž cítil otcovskou zodpovědnost. Jeho herci odcházeli od divadla jeden za druhým. Jeden se protloukal jako prodavač v tombole. Jiný si otevřel kavárnu. Další bar karaoke.

A nyní přišla řada na Hunga a Nguyet. Oba byli v uplynulých letech protagonisty souboru. Na představeních, v nichž nehráli, bylo obecenstvo nespokojené. A byl to opravdu okouzlující pár. Muž – urostlý a silný – se se svým talentem nemusel stydět před žádnou z hvězd velkých divadel. A Nguyet, nejhezčí dívka ve vesnici, měla krásný a jemný hlas. Ředitel divadla sám ji našel v jedné vesnici, kde se lidé živili spřádáním hedvábí, a vychoval z ní vynikající herečku. V mnoha představení ti dva dojímali srdce diváků až k slzám. I mimo divadlo byli nerozluční.

Starý pán měl zásluhu i na tom, že se stali manžely. Nyní byl velice smutný, ale zároveň se mu ulevilo. Věděl, že kdyby je zdržoval, nic by si nevydělali. Měli snad nečinně zůstat a čekat, až společně vyhladoví?
S odstupným a trochou peněz vypůjčených od přátel se herec vydal do »vysněné země« nesčetných Vietnamců, do Spolkové republiky Německo.
V ubytovně si pronajal místnost o osmi čtverečních metrech se společným sanitárním zařízením. Přes den se pohyboval v řadách vietnamských prodavačů cigaret. Chodili na místo, kudy procházelo mnoho lidí, a prodávali pašované cigarety. Večer se vracel domů, vařil, jedl a bavil se sledováním hongkongských filmů na videokazetách. Pak chodil spát.

Tak se to opakovalo den za dnem. Nevydělával si špatně. Musel se však mít neustále na pozoru. Kvůli ilegálnímu obchodování se o muže a ženy, kteří prodávali cigarety, neustále zajímali celníci a policie. Stačil hvizd policejní píšťalky – a hned tu byl zamřížovaný anton. Pouta zacvakla. A jelo se na revír. Nervy byly proto stále napjaté, antény v mozku trvale zaměřené na orgány státní moci. Nezřídka se vracel domů s prázdnýma rukama. Jeho policejní spis byl tlustší a tlustší.

Napětí, únava a osamělost ho drtily. Toužil po ženě, jež by s ním sdílela strázně a zahřívala jej za chladných zimních nocí. A pak se přihodilo něco, co se muži jako on, daleko od domova, dříve či později stát muselo. Začal si s »kolegyní«. Od té chvíle byl jeho zdrženlivosti konec. Ráno vycházela s taškami z domu. Večer se starali jeden o druhého. Toto manželství nadivoko trochu zmírnilo touhu obou po vlastní rodině. Žili způsobem, který se této vzdálené západní zemi zdál být docela normální. A tak chodili ruku v ruce do boje o peníze. Jejich peněženky už nebyly tak prázdné. Nevysvětlitelně také stejně chladly jejich city vůči rodinám ve staré vlasti. A tak tu žil, občas posílal domů něco peněz, do telefonu mumlal pár vět o svízelnosti práce na Západě. Sám se přitom považoval za odpovědného člověka a byl přesvědčen, že se o rodinu postaral (Neměj starost. Patřím k lidem, kteří kvůli »novému štěstí nezanedbávají staré povinnosti«.)

Dopisy od ženy z Vietnamu přicházely pravidelně. Písmo bylo místy rozmazané slzami. Vyprávěla o problémech, s nimiž se den co den potýká. Chlapce bylo stále těžší udržet na uzdě, děvče bylo hubené jak list papíru. Kvůli tržnímu hospodářství byly výdaje na domácnost enormní. Peněz bylo zapotřebí všude – na počítačový kurz, na jazykové kurzy, na stavbu školy, na dárky pro učitele. A někdy syn žádal peníze, aniž by řekl na co. Měla plné ruce práce, aby v tomto zmatku vyšla. Snad, psala, by to nebylo tak těžké, kdyby byl s ní.

Někdy četl dopisy nahlas, aby to jeho milenka slyšela.
– Ach Bože. Zas ta nekonečná historie. Pořád jde jen o peníze. Vždyť to vím, nemusí o tom pořád mluvit. Spousta lidí to má ještě těžší než ona. Posílám přece pravidelně peníze, tak co chce?
A tak se stále hlouběji propadal do žádostivosti po penězích, až se v ní sám ztrácel. Časem se stával k manželčiným dopisům netečnější. Někdy, ale jen zřídka, se mu trošku zastesklo, když si vzpomněl na děti. Ale německé marky a v noci teplá milenčina náruč mu pro stesk nenechaly mnoho času.

Jednou v noci hustě sněžilo. Držel svou milou v náruči a u dveří se ozval zvonek. Vklouzl do županu a šel otevřít dveře:
– Co je to za netaktnost? Co se děje, že někdo v tak pozdní chvíli zvoní?
Jeho oblečení přimělo pana domácího, že rychle vytáhl z kapsy obálku a podal mu ji:
– Promiňte. Právě jsem přijel z vlasti. Vaše žena vám posílá dopis. Bydlím v pokoji číslo 21. Zítra mne můžete navštívit. Můžeme si promluvit. Jmenuji se Quang.
Kvapně si vzal dopis, poděkoval a zavřel dveře. Hodil dopis na stůl a řekl:
– Určitě chce zase peníze.

Vlezl si zpátky do postele a vrátil se do milenčina objetí. Dopis ležel zastrčený a zahanbený, na rohu stolu. Následujícího dne se chopili tašek a chystali se už odejít. Zastrčil si dopis do kapsy u saka. Když došli na místo, kde prodávali, bylo tam skoro liduprázdno, rozhlížel se po »poldech«. Vyndal dopis a začal číst. Žena psala, že jejich čtrnáctiletý syn je narkoman a že se stal členem gangu. Zapletl se do loupežné vraždy a čeká ve vazbě na soudní přelíčení. Zatmělo se mu před očima a celý se chvěl. Obrysy lidí, kteří právě vystupovali z tramvaje, viděl rozmazaně. Připadalo mu, že televizní věž vysoká přes tři sta metrů se na něj každým okamžikem zřítí. Najednou zaslechl hlasitý křik »kolegy«, který měl na starosti ostrahu: »Utíkej, policie!«

Neopatrně vběhl do ulice. Zdálky se řítil vůz. Prudce brzdil, ale bylo už pozdě. Sanitka přijela za necelých pět minut. Rychle ho odvezli do nejbližší nemocnice. Nebylo to už ale k ničemu.
Té noci se z voňavých tyčinek na oltáříku v jeho pokoji linul kouř. Milenka mumlala modlitbu: – Ledasco nás už spojuje. Jestli ke mně něco cítíš, pak mě ochraňuj a pomoz mi vystříhat se nebezpečí.
Třináct tisíc kilometrů daleko nemohla usnout jiná žena. Její desetiletá dcerka ležela vedle ní a tvrdě spala. Na andělsky krásném obličeji byl stín zármutku. Sova na mahagonovníku u domu pojednou třikrát zahoukala. Žena polekaně objala dceru a pevně ji sevřela v náručí.

Vu Tuan

byl jako mladý muž roku 1970 povolán do vietnamské armády a poslán jako ženista na Ho Či Minově stezce. Pět let s nasazením zahrabával trychtýře po bombách a spolu s tisíci vojáků a dobrovolníků budoval ze stezky sjízdnou silnici. Po válce se vyučil automechanikem. Byl jako jeden z prvních Vietnamců vyslán do NDR. Od roku 1980 pracoval nejprve v Budyšíně v národním podniku vyrábějícím zemědělské stroje, později jako tlumočník. Od roku 1990 se několikrát neúspěšně pokoušel samostatně podnikat. Dnes žije z podpory v nezaměstnanosti (Hartz IV) v Berlíně-Lichtenbergu a píše pod pseudonymem Phuong Trang Linh povídky a básně.

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.