Vùng Biên Giói

V prostorných místnostech farnosti sv. Martina v Berlíně-Reinickendorfu panuje ticho. Je pátek odpoledne a kaplan Ha Do se připravuje na vietnamskou mši, kterou bude sloužit o víkendu. Se založenýma rukama sedí u psacího stolu, jeho mírné oči upřeně hledí na krucifix na protější stěně. Vysoký hlas opatrně hledá slova v téměř bezchybné němčině, která přesto zjevně není jeho mateřštinou. Jeho klidný úsměv během následujícího hodinového rozhovoru ani jednou nezmizí, a přitom je příběh jeho útěku z Vietnamu především příběhem strachu.

Jeho rodiče pocházeli ze Severního Vietnamu, stejně jako mnoho vietnamských katolíků, kteří se v roce 1954 po ukončení první indočínské války mezi hnutím Vietminh a francouzskou koloniální mocí přestěhovali na jih země. Téměř pět set let šířili katolicismus v Indočíně zejména francouzští a portugalští misionáři. Nyní, v roce 1954, po rozdělení země pařížskou mírovou konferencí, se mnozí katolíci obávali, že pod vládou komunistického Viet Minhu na severu nebudou smět svou víru praktikovat. Do se narodil na nejzazším jihu, ve městě Rach-Gia, a vyrostl v Saigonu (dnes Ho Či Minovo Město). Dodnes najdeme v jižním Vietnamu tři oblasti, kde dosud žije mnoho katolíků: severně od Saigonu, v Saigonu a právě na řece Dong-Nai. Doův otec byl původně učitel, poté pracoval na Jihu jako inženýr na stavbách silnic a mostů.

Válka se jim nejvíce přiblížila na svátek Tet v roce 1968. Ráno šli ještě do kostela, pak uslyšeli výstřely na ulici, a když vyšli ven a rychle utíkali domů, na ulici leželi mrtví.
Odchod Američanů roku 1972 však devítičlenné rodině nepřinesl vytoužený mír. Severo- a jihovietnamské jednotky proti sobě po krátkém přerušení střelby bojovaly dál a v důsledku poněkud nepřehledného válečného vývoje se rodina musela nestále stěhovat z místa na místo. Zároveň měl otec v různých jižních regionech na starosti stavební projekty pro americké firmy a rodina jej doprovázela.

Dne 30. dubna 1975 to konečně přišlo: severovietnamská armáda dobyla Saigon – válka skončila. Avšak strach zůstal. »V Německu se znovusjednocení uskutečnilo bez krveprolití a nenávisti, měli jste velké štěstí,« říká dnes Do. V tehdejším Vietnamu sice oficiální formulace také zněla »sjednocení« země, pro mnohé Vietnamce z Jihu to však znamenalo radikální ztrátu moci a mnozí z nich, tak jako Doův otec, měli strach, že budou pronásledováni jako »zrádci«, resp. »kolaboranti s americkými imperialisty«. Další členové rodiny, jako například Doův strýc, který sloužil jako poddůstojník v jihovietnamské armádě, byli internováni v jednom z nechvalně proslulých zajateckých táborů.

Do sám pocítil největší nápor strachu v roce 1977: na vietnamsko-kambodžské hranici doutnala třetí indočínská válka a řada mladých Jihovietnamců byla povolána, aby posílili armádu. Když Do dostal povolávací rozkaz, šok byl obrovský. Jen nepatrné množství vojáků, se vracelo bez úhony, pokud vůbec přežili. Rozhodnutí bylo rychlé: rodina, zvyklá na časté kočování, se přestěhuje k mysu Ca-Mau na nejzazší jih a Do se bude skrývat. Protože otec měl díky své stavební činnosti – mezitím již pro vietnamskou vládu – smlouvy také v blízkosti mysu Ca-Mau, muselo se počítat s nebezpečím, že by syna mohli udat nedůvěřiví sousedé. Navíc všichni členové rodiny stále mluvili se severovietnamským přízvukem rodičů, a proto se jejich okolí mohlo domnívat, že jsou to nasazení maskovaní severovietnamští komunisté. Útěk z Vietnamu, o který se pokusila řada rodin na severu do Číny a na jihu přes moře do Thajska, jim připadal předem odsouzený k nezdaru, a navíc jim chyběly kontakty. Ale i na pevnině bylo mnoho špehů a špionů, a tak následující roky byly neustále naplněny nebezpečím a starostmi.

Jednoho časného rána roku 1982 se náhle přede dveřmi objevil strýc, který byl uplynulých sedm let zajatcem v internačním táboře. Svůj útěk dlouho plánoval, měl se spolu s dalšími muži člunem přeplavit přes Jihočínské moře do Thajska. Do a jeho dva bratři mohli obsadit zbývající volná místa… »Teď, nebo nikdy!« Do si sbalil pár věcí, od matky dostal lahvičku citronové šťávy, vložil do ní malý zlatý řetízek a opustil domov.

Za svítání šli podél pobřeží směrem k Gia-Rai, dál na jih. Odtud jeli dalších dvacet třicet kilometrů autem, dokud to umožňoval bažinatý terén. Místem srazu bylo pár chatrčí na pevninském výběžku, k nimž se dalo dojít jedině tříhodinovým pěším pochodem. Tam již čekalo téměř čtyřicet lidí. Většina přítomných byli muži, mnoho mladíků jako Do, kteří byli na útěku před vojenskou službou. Ve skupině však bylo i několik matek s dětmi. Jinak už jen jedna osamocená mladá žena. Všichni znali hororové příběhy o thajských pirátech, chudých rybářích s thajského pobřeží, kteří číhali na čluny s uprchlíky. Zvlášť ženy měly strach ze znásilňování, o němž mnoho slyšely.

Mezitím nastal večer. Pod ochranou tmy přistál na pláži motorový člun. Při pohledu na dva metry širokou a devět metrů dlouhou skořápku, v níž se měli vydat na otevřené moře, Do znejistěl. Podél pobřeží kvůli pirátům plout nemohli. Na rozdíl od mnoha jiných v člunu uměl Do alespoň plavat. Na palubě neměli mnoho proviantu. O jeden sud pitné vody se mělo podělit společenství čtyřiceti lidí, kteří se namačkáni jeden na druhého usadili do loďky. Motor se rozeřval a člun se svým těžkým nákladem vyplul rychlostí osm kilometrů za hodinu na moře.

První noc proběhla poměrně klidně, třebaže se citelně ochladilo. Některým lidem se z vlnobití udělalo špatně, a kdo chtěl na záchod, musel si dřepnout na zábradlí na zádi člunu. Vlny navíc do člunu stříkaly stále víc vody, kterou museli všichni vylévat holýma rukama. Na podlaze se tvořila stále větší kaluž. Vycházející slunce přivítali s vděčností, již pozdě dopoledne se však projevil další problém: jediná střecha člunu musela nouzově zastínit motor, a všichni tak seděli bez ochrany na žhnoucím slunci.

Poté učinili nemilý objev: slaná mořská voda v důsledku vlnobití pronikla do netěsnícího sudu se sladkou pitnou vodou – zásoby pitné vody byly ty tam. Kapitán se rozhodl navigovat člun blíže k pobřeží, ale okolo plující rybářské čluny jim házely jen málo potravy. Nikdo je nechtěl přijmout. Do se v zoufalství skrčil u stěny lodi a pokoušel se usnout a zapomenout.

Náhle se Do s úlekem probral z dřímoty, posádku zachvátila panika. Jejich člun objevila loď thajských pirátů. V cizí řeči na ně volali pokyny, kterým nikdo nerozuměl, a podali jim pytel, kam měli hodit všechny své cennosti a věci. Do vzal duchapřítomně zlatý řetízek a vtlačil ho do spáry mezi prkny lodi, na nichž seděl. Piráti uprchlíky prohledali, řetízek však nenašli. Ženy na palubě měly štěstí: piráti hleděli pouze na hmotné statky.

A tak pluli další dva dny. Občas narazili na rybářský člun, který jim poskytl trochu jídla a pití. Ještě jednou je vystrašila další pirátská loď. Panika na palubě však stále více ustupovala letargii. Uprchlíci tiše podřimovali pod třpytícím se sluncem. Do se modlil.

Třetí den na útěku narazili na velkou loď, která u nich zpomalila. Loď byla popsána cizím písmem a také lidé z ní volali v různých jazycích. Když dostali na loď pozvání, zavládl na palubě jejich člunu neklid. Co když jsou to komunističtí soudruzi, kteří chytají uprchlíky? Jeden z utečenců však uměl francouzsky a signalizoval: žádné nebezpečí. Ženy na lodi jim daly deky a vodu a Do vyčerpáním usnul. Ani po dvou dnech na cizí lodi nevěděl, kam pluje a kdo jsou lidé na palubě. Teprve později se dozvěděl jméno lodi, která je zachránila: Cap Anamur.

Pro Němce na lodi Cap Anamur – kapitána, který byl zároveň lékařem, a dvě ženy, byl Doův člun prvním člunem s uprchlíky, který vylovili z Jihočínského moře, poté co opustili Filipíny. Do na lodi strávil bezmála dva měsíce a postupně přibývalo stále více uprchlíků. Nakonec bylo na palubě téměř dvě stěpadesát lidí. Cap Anamur narazila na mnoho dalších člunů s uprchlíky, na palubu však přijala jen ty nejpotřebnější. Ostatní malé čluny pluly v lodní brázdě pod její ochranou.
Během mezipřistání v Singapuru – uprchlíci nikdy nesměli opustit palubu – slíbil Do jednomu filipínskému námořníkovi svůj zlatý řetízek, když námořník pošle telegram jeho rodině do Saigonu. Námořník opustil loď a Do doufal, že se mu podařilo uklidnit zejména matku a zmírnit její starosti.

Když dorazili do cílového přístavu na Filipínách, směla palubu opustit jen část uprchlíků. Mnozí doufali, že vycestují do Ameriky a do Evropy. Cap Anamur byla sice v neustálém spojení s německou spolkovou vládou a spolkovými zeměmi, které postupně rozhodovaly o počtu uprchlíků, jež hodlaly přijmout, Do a ostatní uprchlíci se však dozvídali o stále nových a nových byrokratických překážkách a museli čekat.
Do sám musel v různých uprchlických táborech na Filipínách vydržet čtrnáct měsíců. Cap Anamur I se mezitím vrátila do Hamburku. Teprve pak bylo na seznamu lidí, kteří měli odejít do Německa, konečně i jeho jméno.

V červenci 1983 odletěl přes Manilu a Frankfurt do Berlína. V Berlíně si první rok osvojoval němčinu a začal se učit u BVG na elektrotechnika energetických přístrojů. Nejdříve chtěl Do splatit vietnamské dluhy za svůj útěk.
Zkušenosti z útěků a záchrany na lodi Cap Anamur jej posílily v jeho křesťanské víře a z vděčnosti se v Berlíně začal angažovat v církvi při práci s dětmi a mládeží. Tak našel cestu ke kněžství, dodělal si maturitu a vystudoval v Erfurtu teologii. V roce 2001 byl konečně v Berlíně vysvěcen na kněze. Do dnes pracuje v Katolické obci sv. Martina v Berlíně-Reinickendorfu a má na starosti zejména vietnamské katolíky v této obci.

Z jeho člunu přežilo celkem třicet osm lidí, většina z nich se tak jako on dostala do Německa. Dodnes se pravidelně jednou za rok setkávají u bývalého kapitána člunu, který žije nedaleko Frankfurtu jako lékař v důchodu.
I do Vietnamu se Do ještě jednou vrátil: po pádu východního bloku se částečně otevřel i socialistický Vietnam. V roce 1993 tak odletěl za svou rodinou a navštívil i vesnici, která kdysi byla jeho domovem. Zvláštní radost měl, když se dozvěděl, že tehdy, v roce 1982, když byl na útěku, do Saigonu skutečně dorazil telegram pro jeho rodinu. Filipínský námořník dodržel slovo: odeslal telegram bez odesílatele a dalších údajů, jen se slovy »Šťastně jsme dorazili«.

 

Sebastian Brünger
se narodil roku 1979. Studoval ekonomiku a politologii v Mannheimu a Baltimoru. Po angažmá jako asistent dramaturgie, resp. režie v Národním divadle v Mannheimu a v Činohře v Düsseldorfu působí od roku 2007 jako dramaturg divadelního kolektivu Rimini Protokoll.