Vùng Biên Giói

Uprchlíci nejsou vítáni nikde na světě. Ani v Německu. Sedm milionů Němců odsunutých na konci druhé světové války, téměř šest milionů uprchlíků z NDR: pro nikoho není útěk běžnější záležitostí než pro nás. Ale dokonce i vlastní krajané byli většinou přijímáni jen se skřípěním zubů. Zatímco politici se ještě vymlouvali na naplněné kvóty a přeplněné přijímací tábory, iniciativu převzali občané. Rozhodli se, že pomohou cizím, neznámým lidem. S dosud nevídanou srdečností a spontánní ochotou přijali lidi, které nikde jinde nechtěli. To je historie vietnamských »boat people« a týdeník Die Zeit v ní sehrál nikoliv bezvýznamnou roli. Je to příběh lidí, kteří si svými úsměvy otevřeli cestu do našich srdcí.

Začalo to v roce 1978. Vietnamská válka skončila před třemi lety.Obrázky posledních amerických vrtulníků odlétajících ze Saigonu, k nimž se připoutávali lidé zachvácení panikou, byly ještě v čerstvé paměti, stejně jako obrázky z následující vlny útěků. A nyní opět: nepřetržitý proud lidí se pokoušel opustit Vietnam, tentokrát přes moře.

V malých, beznadějně přecpaných člunech pluli do neznáma, bez mapy a bez kompasu; moře je nakonec vyplavilo na pobřeží jihovýchodní Asie a na skalnatých březích Hongkongu – pokud měli štěstí. Mnozí štěstí neměli. Byli znásilněni, ubiti, hozeni přes palubu, utopeni. Každý druhý člun přepadli thajští piráti. Každý třetí uprchlík přišel o život, podle dnešních odhadů zahynulo asi půl milionu lidí.

Z dětství si pamatuji fotografii, která visela na chodbě naší školy. Zachycovala loď Exodus přeplněnou hrozny lidí, na níž se více než 4 500 z těch, kdo přežili holocaust, snažilo dostat do Palestiny, kde nebyli vpuštěni na pevninu. Přesně takové obrázky jsem nyní, o čtvrt století později, dostala na psací stůl. Oněmi zoufalými lidmi byli tentokrát vietnamští Číňané. V redakci časopisu Die Zeit jsem tehdy měla na starosti jihovýchodní Asii. A tak u mě končily i zprávy s nejnovějšími čísly o tomto úděsném hromadném exodu.

Stoh papírů, který jsem nosila na naše porady, byl týden co týden vyšší. Koncem roku 1978 se v táborech jihovýchodní Asie tlačilo již 62 000 běženců z vietnamských člunů a konec byl v nedohlednu. V atmosféře zděšení se sešla politická redakce týdeníku Zeit. Což není nutné vyburcovat svět? Psali jsme a psali, naši čtenáři dostali do roku 1979 úplný fascikl dokumentů. Nyní se totiž začalo počítat každý den: tisíc uprchlíků, dva tisíce, čtyři tisíce, a to byli jen ti, kterým se to podařilo.

Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) před tímto stěhováním národů kapituloval. Státy jihovýchodní Asie také. Začaly dokonce posílat děravé čluny zpět na otevřené moře, kde se staly snadnou kořistí pirátů, a uprchlíky čekala téměř jistá smrt. Politici na Západě mezitím pořádali konference a diskutovali o absurdních plánech. Neměl by se pro uprchlíky někde koupit ostrov? Mohli by tam přece založit druhý Singapur. Tou dobou se začínalo tušit, že vietnamští komunisté se zřejmě chtějí zbavit veškerého čínského obyvatelstva, tedy půldruhého milionu lidí.

Jednoho dne se na televizních obrazovkách objevila loď jménem Hai Hong. Něco takového svět neviděl od dob Exodu: nákladní loď, přesněji vrak, jehož každý centimetr zaplňovali lidé, 2 500 nemocných, hladovějících, žíznících lidí. Žádný stát nechtěl pasažéry vpustit na pevninu, celé týdny bloudila loď bez cíle sem a tam.

Hai Hong se stala symbolem katastrofy. Hongkongské syndikáty koupily toto plavidlo a jiné lodi určené do šrotu za hrstku dolarů a pak »tajně«, ve skutečnosti však pod dohledem vietnamských úřadů, přijímali na palubu Číňany toužící po útěku. Jen lodi Hai Hong vynesl lidský náklad deset milionů dolarů. Proto se Vietnam brzy rozhodl, že bude obchodovat sám, tentokrát s nechvalně proslulými malými čluny. Za osobu se účtovalo deset až dvacet taelů zlata (tael je asi 37 gramů), takže velká rodina musela zaplatit několik kilogramů zlata. Téměř celá vietnamská střední třída byla nejdřív zkasírována a poté ponechána svému osudu na otevřeném moři.

Lidi, kteří přežili, však nikdo nechtěl. Mnoha bývalým vzývačům Ho Či Mina byla věc jasná: ten, kdo měl tolik zlata, aby se mohl vykoupit, mohl být vlastně jen parazitem imperialistické americké války, majitelem nevěstince či vykořisťovatelem vlastního národa. Německá demokratická republika, kde museli dřít dělníci z Vietnamu, protože Hanoj neměla peníze na zaplacení takzvaných projevů solidarity, také neměla s uprchlíky problém. Vychytralí západní politici dospěli ke stejnému výsledku, přičemž se připojili k argumentaci států jihovýchodní Asie: ten, kdo zaplatí za útěk, spadá do kategorie ilegálních přistěhovalců. Tedy žádný azyl.

Teprve když dolnosaský ministerský předseda Ernst Albrecht pod vlivem nesnesitelných obrázků z Hai Hong prohlásil, že je ochoten přijmout ve své spolkové zemi 1000 uprchlíků z této lodi, projevila spolková vláda ochotu vpustit do země »později« ještě dalších 900 uprchlíků. Jen na ostrově Pulau Bidong se přitom tísnilo více než 40 000 lidí ze člunů.

Bidong byl vedle Hai Hong druhým synonymem uprchlického dramatu: strmý sráz v moři, patnáct mil od malajského pobřeží, neobydlený, protože neměl vodu. Ale teď se tu tísnilo 40 000 lidí na jednom kilometru čtverečním. V červnu 1979 vyhlásily státy jihovýchodní Asie, že již nikoho nepřijmou, pokud západní průmyslové národy konečně návazně nepřevezmou 300 000 uprchlíků z jejich zemí. Malajsie poslala v tomto měsíci již 54 000 lidí v jejich skořápkách zpět na moře, nyní mělo být do smrtonosného moře vyklopeno dalších 76 000 předběžně přijatých lidí. Tisíce lidí, jejichž čluny se převrhly v příboji jen padesát metrů od spásného břehu, se utopily, protože jim nikdo nepřišel na pomoc.

V těchto dnech se náš kolega Josef Joffe vrátil z ostrova Pulau Bidong s otřesnými dojmy. Jeho zpráva Místo k stání v pekle nepřeháněla. Spolkové země však stále váhaly. Kdo to měl zaplatit? Bylo tu přece stále ještě 60 000 Němců v zahraničí a 33 000 žadatelů o azyl. V redakci jsme celý den diskutovali o tom, co bychom mohli udělat, abychom Spolkovou republiku konečně přiměli k velkorysosti. Bylo nám jasné, že pouhé psaní už nestačí.

»Teď musíme jednat. Musíme uprchlíky z Bidongu přivézt,« rozhodla naše vydavatelka Marion Dönhoffová, posadila se a napsala úvodník, v němž vyzývala čtenáře ke sbírce. Ohlas byl ohromný. Během krátké doby přišlo přes dva miliony marek. Půl milionu dal průmyslník Kurt A. Körber, pět marek přišlo z prasátka malé holčičky, jedna ženská věznice poslala třicet marek v poštovních známkách.

V červenci navázal Zeit kontakt s hamburským senátem. Ten se měl postarat o přijetí a integraci, my jsme měli zaplatit počáteční náklady a také transport do Hamburku. A ejhle, dostali jsme zelenou pro 250 uprchlíků. Dne 2. srpna přistála naše skupinka – moje kolegyně Margrit Gerste, známý fotograf vietnamské války Hilmar Pabel, dva příslušníci Červeného kříže, kteří měli vybrat lidi, a já – na ostrově Pulau Bidong, v pekle. Nesnesitelný zápach, neboť tu byly jen čtyři latríny, nesnesitelná omezenost prostoru, nesnesitelné vedro a na pobřeží, za konstrukcemi z uprchlických člunů, armáda malajských dělových člunů.

Plavba na ostrov trvala tři hodiny, tři hodiny bude trvat návrat, na ostrově jsme měly povoleny dvě hodiny, protože přes noc tam žádný cizinec nesměl zůstat. Jak tam pracovat? Chtěli jsme vzít beznadějné případy, lidi, které nikdo nepřijímal: velké rodiny, mladistvé bez doprovodu, lidi, kteří nemluvili žádným západním jazykem, kteří neměli příbuzné v zámoří, kteří byli staří či nemocní. Hilmar Pabel a já jsme se proto rozhodli, že zmizíme v davu uprchlíků a zůstaneme tam, abychom nahlédli do zákulisí příkladně organizované samosprávy. Na tyto dny na ostrově smrti nikdy nezapomenu.

Běženci se snažili zpříjemnit nám život, jak to šlo, a dělili se s námi o své skrovné příděly. Zjistili jsme, že řada rodin nebyla do našich přijímacích seznamů zanesena se všemi svými členy. Když jsme 7. srpna ve dvou bývalých uprchlických člunech odjížděli směrem k tranzitnímu táboru, měli jsme proto na palubě 274 namísto 250 lidí. Pozdější starosta Ortwin Runde, který byl tehdy naší kontaktní osobou v Hamburku, s tímto počtem nakonec souhlasil.

Dne 13. srpna 1979, v den, kdy Cap Anamur zahájila svou pomocnou akci v Jihočínském moři, odstartovalo z Kuala Lumpuru první letadlo s našimi uprchlíky, o dva dny později druhé. Všech 274 lidí a ještě jedno miminko, které se narodilo cestou, bylo zachráněno. Co však bylo ještě důležitější: naší zásluhou došlo k průlomu. Spolková republika se rozhodla přijímat »boat people«.

40 000 Vietnamců, kteří byli většinou vlastně Číňané, nalezlo v Německu svou novou vlast. Mnozí tehdy sýčkovali: »Ti se neintegrují ani za padesát let.« Jaký omyl! S pílí a skromností se v uplynulých třiceti letech vypracovali, většina z nich dnes žije ve vlastním domě či bytě. Sociální podpora je pro ně dehonestující slovo. Své děti cepovali tak dlouho, až nosily domů jenom jedničky a dvojky, podíl maturantů mezi mladými Vietnamci je vyšší než u Němců. Ti, kteří byli tehdy ještě malí, a zejména další generace dnes mluví němčinou bez přízvuku. Historie uprchlíků ze člunů je příběhem úspěchu.

Sedíme v malém domě pana Van Si An, bývalého milionáře ze Saigonu. Van se v Hamburku stal řidičem autobusu. Jeho tři děti studovaly. Ze dvou jsou lékárníci, třetí je diplomovaným ekonomem, v pokoji dovádějí čtyři malé vnučky. Vanovi zastávají čestné funkce, syn Van Huy Tam je dokonce aktivní v komunální politice a ve volném čase pomáhá řešit integrační problémy ve školách. »Rádi bychom něco vrátili.« Spolu s námi sedí u stolu Gerhard Katsch, který dávno překročil osmdesátku. Před třiceti lety jim pomáhal při startu v nové vlasti, dnes jsou tu Vanovi pro něj, kdykoli potřebuje pomoc.

I já jsem s našimi uprchlíky stále v kontaktu, mnozí se stali mými přáteli. V mém bytě visí krásná kaligrafie, kterou pro mě napsal jeden z nich. Je to příběh našich »lidí ze člunů« a jedna věta je zvýrazněna: »Nechali jste nás přežít. Díky týdeníku Zeit.«

 

© Die Zeit, č. 34, 13. 8. 2009