Vùng Biên Giói

Vietnamci, kteří přicestovali do Spolkové republiky Německo jako »boat people«, a ti, kteří se dostali do NDR jako smluvní dělníci, v Berlíně do roku 1989 žili v sousedství, dělila je však berlínská zeď. Zhroucení NDR toto rozdělení ukončilo a vytvořilo předpoklady pro vybudování vietnamské sítě, jež se dnes nenápadně rozprostírá v obou částech města.

»Přicházejí sem lidé, aby se zeptali Buddhy, jak mají vychovávat své děti, či aby prosili o konkrétní pomoc. Takoví lidé nemají tušení, co je buddhismus,« říká Tan. Ona sama je věřící buddhistkou. Věk třicet let, transsexuálka, paže a poprsí jí zdobí imitace tetování. Tan mě přemluvila, abych sem s ní šel. Stojíme na pozemku vietnamské buddhistické obce v Berlíně-Spandau a sledujeme oslavu u příležitosti vysvěcení pagody v zahradě obce, připadající na Den památky rodičů.

Ve zdejší vietnamské komunitě se ve sbírce shromáždilo více než milion eur, což v roce 2009 umožnilo postavit Pagodu Linh Thứu s buddhistickým komunitním centrem a zahradou. Architektura pagody vypadá jako moderní betonová interpretace slavné Chùa Một Cột (Pagody na jednom sloupu) v Hanoji, již dal roku 1049 postavit císař Ly Thai To. Stejně jako Pagoda na jednom sloupu stojí na úzkém podstavci uprostřed uměle vybudovaného moře. Areál je otevřený všem a v neděli se návštěvníkům bezplatně podává vegetariánské jídlo. Na rozdíl od hanojské pagody je toto místo zasvěceno především praktikování buddhismu a neslouží jako atrakce globální hromadné turistiky. Neboť zatímco pagoda v centru vietnamské metropole stojí v bezprostřední blízkosti socialistických sakrálních staveb, jako je skromný Ho Či Minův dům a jeho méně skromné mauzoleum, berlínský citát této svatyně se nachází na západním okraji města a jeho okolí tvoří především modré a žluté prodejní haly obchodního domu IKEA, přátelské ikony globálního kapitalismu.

Navzdory odlehlé poloze přišly na otevření pagody stovky hostů, kteří se v husté tlačenici posunují budovou a zahradou. Thu, mladý muž v dlouhém šedomodrém rouše, rozdává květiny, které si hosté připínají na oblečení. Ten, komu již zemřeli rodiče, nosí bílou květinu, ostatní červenou. Na mou otázku, co dělat, jestliže jeden z rodičů je ještě naživu, odpovídá, abych se rozhodl podle matky. Matka mi koneckonců věnovala více námahy.
V prostorách horního patra trůní v pozici lotosového květu tři mohutné zlaté sochy Buddhy. Naproti nim je umístěna deska na památku zemřelých této obce, před nimi se vrší obětní dary, především pálenka a jižní ovoce. Buddhistické devocionálie lze zakoupit v obchodě o velikosti několika metrů čtverečních. Místnosti časem naplní tak štiplavý kouř z vonných tyčinek, že většinu návštěvníků neustále přitahuje zahrada. Na trávníku jsou rozestavěny lavice, které umožňují pohled na malou scénu. Tam nejdříve jeden teenager k radosti svých rodičů hraje na klávesy hity a poté program pokračuje dívčí skupinou, která předvádí tradiční tance a rýžovými klobouky maluje vzdušné obrazce.

Druhou hanojskou památkou, která má svůj ekvivalent v Berlíně, je tržnice Đồng Xuân. V Hanoji se nachází na severním konci živého a turisty vyhledávaného starého města, v Berlíně na Herzbergstraße v Lichtenbergu – jedné z čtvrtí východního Berlína, v nichž si pravděpodobně ani v příštích letech nikdo nebude muset dělat starosti s gentrifikací.

Společné znaky obou trhů nejsou příliš zjevné. V Hanoji se návštěvník prodírá sítí úzkých uliček uvnitř i vně ryzí koloniální stavby, obklopen davy návštěvníků stejně jako živým i neživým zbožím; berlínský trh tvoří paralelně postavené tržní haly, jejichž středem vždy vede chodba. Většinu nabídky tvoří potraviny a oblečení, restaurace, kadeřnictví, nehtová studia a jejich dodavatelé. Trh je známý polévkami Pho s rýžovými nudlemi, které jsou zde údajně nejlepší v celém Berlíně. Mezi trhovci tvoří Vietnamci většinu, zatímco menšina se rekrutuje z majitelů pákistánských a tureckých obchodů. Zákazníci jsou především vietnamští maloobchodníci a také sociálně spíše slabí, většinou bílí němečtí obyvatelé okolních sídlišť.

V tržnici Đồng Xuân se bavím s Binhem, který jako maloobchodník prodává ovoce a zeleninu ve čtvrti Treptow. Vysvětluje mi, proč je v Berlíně tolik vietnamských květinářství: »V Berlíně jsou jen dva květinové velkoobchody a jeden z nich provozují Vietnamci. A protože Vietnamci pracují déle a za méně peněz, nabízejí dobrou kvalitu levněji, a proto ten úspěch.« Binh přicestoval do NDR v roce 1988 jako smluvní dělník. S převratem přišlo zavření jeho podniku a on se z nedostatku jiných možností osamostatnil jako maloobchodník. Ve svém obchodě pracuje šest dní v týdnu, od čtyř ráno do devíti večer. Za pultem se učí německou gramatiku. Minulý podzim mu poprvé vyšel čas a peníze na rodinný výlet do staré vlasti, do Hanoje. Jakkoli velkou radost měl ze setkání s příbuznými, sotva si dokáže představit, že by se tam natrvalo vrátil: »Je tam moc horko, špatný vzduch, a především je tam velký hluk.«

Vzdálenost mezi pagodou Linh Thứu a tržnicí Đồng Xuân je přes třicet kilometrů. Lze je chápat jako koncové body sítě vietnamské infrastruktury rozprostírající se na území Berlína, která kromě elegantních restaurací nabízejících vietnamese cuisine, nezdaněných cigaret, květin a nehtových studií poskytuje i něco dalšího: člověk může absolvovat jízdu v autoškole ve vietnamštině, stát se členem vietnamského studentského svazu či přenocovat ve vietnamském hotelu. Ale třebaže tržnice Đồng Xuân a pagoda LinhThứu odkazují na budovy stojící v Hanoji, nebylo by správné představovat si vietnamskou komunitu jako »Malou Hanoj«. To, co vnějšímu pozorovateli může zpočátku připadat jako relativně homogenní společenství, charakterizují odlišnosti, které v neposlední řadě odrážejí původ Vietnamců a způsob jejich migrace do východního a západního Německa.

V západním Německu a v Západním Berlíně poznamenali vietnamské přistěhovalectví především tzv. »boat people«. Jejich utečenecké hnutí vypuklo již krátce před koncem třicetileté vietnamské války, na jaře roku 1975, v důsledku postupu od severu pronikajících komunistických oddílů, a vygradovalo po pádu Saigonu, hlavního města Jižního Vietnamu. Mezi uprchlíky panoval strach z odplaty hrozící příslušníkům jihovietnamské armády a administrativy jihovietnamského režimu. Kromě toho byl Vietnam sužován krizí zásobování, jež v neposlední řadě souvisela se zničením infrastruktury během války; navíc začaly na jihu vysychat finanční toky z USA.

Útěk vedl většinou přes moře a uprchlíky bezprostředně ohrožoval na životě. Jejich čluny většinou nebyly způsobilé pro plavbu na moři, při proudění monzunu v Jihočínském moři se převrhávaly a byly pronásledovány piráty. O útěk se pokusilo přes 1,5 milionu lidí; několik set tisíc jich při něm přišlo o život. Na jejich záchraně se podílely i německé lodi. Snad nejznámější z nich je Cap Anamur. Spolková republika přijala celkem asi 40 000 uprchlíků. Dostali azyl, a aby se zabránilo shlukování a vzniku subkultury, byli rozmístěni co nejrovnoměrněji po celém území SRN. Koncept, který, jak se zdá, vyšel: zvláště historie druhé generace platí za vzor úspěšné migrace a integrace v SRN. Někteří se již dostali i do vrcholných pozic německé politiky, jako např. Philipp Rösler, který dnes zastává úřad spolkového ministra zdravotnictví.

Druhým početně významným vietnamským migračním hnutím byl příchod smluvních dělníků do NDR. V tomto případě se jednalo většinou o Vietnamce ze severu země. Rozsáhlá vládní dohoda mezi NDR a Vietnamskou socialistickou republikou, jež regulovala vyslání vietnamských dělníků do NDR, byla podepsána v dubnu 1980. Protože kritéria výběru byla pojata velkoryse, stoupl počet Vietnamců pracujících v NDR rychle na více než 60 000. Bez ohledu na kvalifikaci byli nasazováni převážně do textilního, stavebního a kovodělného průmyslu. Zatímco v případě »lidí ze člunů« na Západě se počítalo s trvalým pobytem, smluvním dělníkům se otevírala pouze omezená časová perspektiva. Schválená doba pobytu trvala nejdříve čtyři roky a později mohla být v závislosti na kvalifikaci prodloužena na sedm let. Následné přistěhování rodin bylo však zásadně vyloučeno a nebylo žádoucí.

S pádem berlínské zdi se převážná většina smluvních dělníků dostala do ožehavé situace. Stali se ohniskem rasistických útoků, jež vyvrcholily pogromy v Hoyerswerdě a v Rostocku. Zavření východoněmeckých podniků je připravilo o obživu a Kohlova vláda zároveň neprojevovala zájem převzít je jako politické a lidské dědictví NDR. Naopak, dne 6. ledna 1995 podepsala s vietnamskou vládou společné prohlášení o budování a prohlubování německo-vietnamských vztahů. Spolková republika se v něm zavazuje zaplatit 100 milionů marek. Dosáhla dohody o zpětném převzetí, upravující odsun Vietnamců, kteří se nacházeli v Německu bez práce, tj. bez platného nároku na pobyt. Teprve v roce 1997 bylo bývalým smluvním dělníkům umožněno získat zajištěný status. Jestliže nebyli stíháni pro trestnou činnost a mohli prokázat, že mají práci, byl jim umožněn neomezený pobyt.

Odlišné pozadí imigrace smluvních dělníků a »lidí ze člunů« obě skupiny v nedávné minulosti polarizovalo v neposlední řadě také politicky. Vzájemné předsudky mezi Vietnamci ze severu a z jihu vycházejí z tradice, jež je starší než migrace do Německa či rozdělení Vietnamu. Přisuzování identity na základě rozdílů mezi severem a jihem lze přitom lehce vyvrátit na příkladu mnoha biografií. Například Thuy Nonnemann: je členkou berlínské Rady pro migraci a Komise pro posuzování přísnosti zákona pro žadatele o azyl. Její rodina pochází původně ze severu, po rozdělení Vietnamu však v roce 1954 odešla na kapitalistický jih, neboť otec považoval tamní Diemův režim za menší zlo. Jako angažovaný nakladatel se však otec dostal do nečekaných potíží a za svůj kritický postoj vůči Diemovi skončil dokonce ve vězení. Thuy se seznámila s německým lékařem a v roce 1968 s ním odešla do Berlína. Když o deset let později přišli do SRN první »boat people«, angažovala se, zpočátku bezplatně, v jejich prospěch. Vietnamci, kteří u ní dnes hledají pomoc, přicházejí většinou ze severu Vietnamu a hrozí jim odsun. Kromě toho navštěvuje Nonnemann pravidelně trestance ve vězení v Berlíně-Tegelu, kteří se v polovině 90. let zapletli do zločinu v souvislosti s prodejem cigaret, vraždami a vymáháním peněz a nyní si odpykávají své tresty, v některých případech i doživotí.

Zdá se, že ani pro druhou generaci rozlišování mezi severem a jihem není dost přesvědčivé a relevantní. Děti jsou vystaveny silnému tlaku svých rodičů, aby ve škole dosahovaly výborných výsledků, a zároveň musí snášet dvojí zátěž, protože pracují v obchodech svých rodičů a poté se biflují do školy. Kontrast mezi realitou jejich rodičů a realitou jejich sociálního okolí je příčinou častých konfliktů, eskalujících v rodinách. Stejně tak infrastrukturu již dávno nelze rozlišovat na Severní a Jižní Vietnam či Východní a Západní Berlín. Zdá se, že maloobchod je většinou v rukou Severovietnamců a bydliště v bývalé východní či západní části Berlína je pro obě skupiny stejně atraktivní.

Ve znovusjednoceném Berlíně jsou Vietnamci »pohodlnými migranty«, kteří sice pěstují vlastní kulturu a budují vlastní infrastrukturu, jen zřídkakdy se však dostávají do konfliktu s většinovou společností a s jejími hodnotami. Sociálně a ekonomicky jsou snad nejúspěšnější skupinou mezi imigranty, německý sociální systém zatěžují minimálně či vůbec. Klišé o asijské mírnosti a buddhistické mírumilovnosti způsobují, že německá většina je vnímá jako málo nebezpečné. Jen zřídka se tak setkáváme se scénáři líčícími nebezpečnou paralelní společnost, třebaže úzké propojení komunity mezi příslušníky první generace přispívá k tomu, že kontakt s většinovou společností je minimální. Německo-vietnamské vztahy v Berlíně tak oscilují kdesi mezi službou a pokojnou koexistencí v oddělených sférách – za předpokladu, že máte platné doklady.

Sascha Wölck
vystudoval vědy o jihovýchodní Asii na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Pracuje na volné noze a angažuje se při projektech mezi Evropou a Asií. V současné době připravuje pro berlínské divadlo Hebbel-am-Ufer festival na téma vietnamské migrace.

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.