Vùng Biên Giói

Vietnam je země, která musela čelit svým nepřátelům a okupantům již od samého svého vzniku a na jejíž půdě se vedly dlouhé války téměř nepřetržitě až do 70. let minulého století. Vietnamský lid, ač rozdělen geograficky či ideologicky, dlouhá léta žil spoután všudypřítomným strachem o svůj vlastní život, o své příbuzné a blízké. Obyvatelé byli několik desetiletí ochromeni obavou, že z minuty na minutu mohou ztratit celou rodinu, veškerý svůj majetek i střechu nad hlavou. I dnes, v jednadvacátém století, zůstávají války na vietnamském území často diskutovaným tématem jak v akademických a politických, tak i ve společenských kruzích. Dnešní Vietnam však není jen Vietnamská socialistická republika, ale i moderní stát 21. století, jenž zažívá velký ekonomický boom, kde ovšem vládne jediná strana – Komunistická strana Vietnamu. Vietnam je též státem, k jehož vzniku vedly významné historické události.

Moudré latinské přísloví říká: Historia magistra vitae est, »Historie je učitelkou života«. A proto si myslím, že k pochopení mentality vietnamského národa jakožto významného aktéra mezinárodních vztahů 20. století je třeba znát jeho historii a důležité momenty mající dopad na jeho vznik a vývoj. Úmyslně se ve svém článku nevěnuji vietnamské válce, která byla vedena proti Spojeným státům v letech 1964–1975 a na jejímž konci došlo ke spojení obou částí Vietnamu. Tehdy vznikl dnešní nezávislý, samostatný vietnamský socialistický stát. Přestože se o první indočínské válce ve Vietnamu tolik nehovoří, nelze opominout fakt, že právě na Ženevské konferenci v roce 1954 se zástupci světových velmocí dohodli na závěrečné deklaraci, jež dala podnět k rozdělení Vietnamu a definitivnímu odchodu Francouzů z Vietnamu. A byli to právě vojáci Spojených států, kdo ve Vietnamu pod záminkou boje proti nebezpečným komunistům Francouze vystřídali.

Soustředím se zde nejprve na situaci ve Vietnamu v rámci Francouzské Indočíny a poté na průběh a vývoj první indočínské války, jejímž vrcholem byla bitva u Dien Bien Phu. Po porážce v této bitvě byli francouzští kolonizátoři nuceni jednat o zastavení palby a nastolení míru na Ženevské konferenci, jejíž výsledky shrnuji v poslední části svého textu.

Historie francouzské Indočíny má své počátky již v roce 1858, kdy se francouzský admirál Rigault de Genouilly vylodil na pobřeží Kočinčíny v jižní části Vietnamu. Po sjednocení severního Tonkinu a středního Annamu probíhal v období mezi léty 1883 a 1885 sino-vietnamský konflikt, který skončil vítězstvím francouzského admirála Courbeta. Po drtivé porážce, kdy Jules Ferry významně navýšil počet vojenských posádek, byli Číňané donuceni podepsat smlouvu, jež ukončila jejich hegemonii nad sousedním Vietnamem. Poté, co se situace stabilizovala, uznali Číňané francouzskou kontrolu nad regionem a svou pozici stvrdili podpisem v Tien-Tsinské smlouvě ze dne 9. 6. 1885. Za dva roky byla založena Indočínská unie, která byla vytvořena ze všech tří vietnamských států (Tonkin, Annam, Kočinčína) společně s Kambodžou. V roce 1893 byl k těmto zemím připojen ještě Laos, čímž se Indočínská unie změnila v jednotný politický celek zvaný Francouzská Indočína.

Koloniální Kočinčína se musela podřídit finanční radě úředníků a francouzskému parlamentu, ve kterém ale neměla svého vlastního delegáta. V protektorátech Tonkin a Annam, kde bylo protikoloniální hnutí silnější než na jihu, byl nominálně u moci vietnamský císař sídlící v Huế. Avšak faktickou hlavou správy byl v obou zemích francouzský rezident (résident supérieur). Ve zbývajících dvou protektorátech, Laosu a Kambodži, se systém místní správy podobal tomu v Tonkinu a Annamu. Guvernér Kočinčíny a rezidenti protektorátů Tonkinu, Annamu, Kambodže a Laosu se museli de facto zodpovídat generálními guvernérovi celé francouzské Indočíny.

Od nástupu generálního guvernéra Indočíny Paul Doumera (1857–1932) se začala uplatňovat jednotná politika, která byla zavedena za účelem vytvořit z francouzských kolonií v jihovýchodní Asii soběstačnou oblast vyrábějící pro francouzský export. Během této éry se vytvořil vzájemně propojený systém státní správy a vzdělávání, zavedena byla i latinizace vietnamského jazyka, budovaly se továrny, uhelné společnosti, akademie i výzkumné ústavy. Na druhou stranu se rapidně zvyšovaly přímé a nepřímé daně, ze kterých se mimo jiné čerpaly i investice do veřejných staveb.

Během první světové války se indočínská ekonomika dostala do hluboké krize. Velká část podniků byla v rukou Němců, nepřítele Francie v právě probíhající válce, a proto byl veškerý jejich majetek zabaven, čímž došlo ke snížení celkové produkce země. V tomto období, kdy Francie bojovala v Evropě proti Trojspolku, generální guvernér Albert Sarraut ve Vietnamu prosazoval silnou politiku asociace.

V roce 1919 Hồ Chí Minh, založil Sdružení vietnamských vlastenců (Chủ nghĩa Việt Nam). Téhož roku adresoval účastníkům Versailleské mírové konference petici zvanou »Požadavky vietnamského lidu«, volající po omezení francouzské nadvlády v Indočíně a jmenování stálého vietnamského delegáta ve francouzském parlamentu. Na mírové konferenci ve Versailles v roce 1919 se vietnamský lid v zastoupení prince Để Cườnga snažil apelovat na světové mocnosti s poukazem na zásady Wilsonových čtrnácti bodů, odsuzující politiku vykořisťování na úkor druhých. Để Cườngovo diplomatické úsilí nicméně skončilo velkým neúspěchem. Vietnamská otázka nebyla účastníky konference konkrétně řešena už i z toho důvodu, že Wilsonových čtrnáct bodů bylo z velké části kritizováno. Dalším podstatným důvodem, proč se »Požadavky vietnamského lidu« na konferenci neprojednávaly, byl i fakt, že samotným účastníkem konference byla i Francie, která si byla vědoma rizika, že by vietnamský pokus o změnu byl následován dalšími francouzskými koloniemi (zejména Alžírskem a Kambodžou).

Protikoloniální hnutí a komunistické myšlenky v Indočíně dokazují aktivity Hồ Chí Minha v zahraničí, kde se snažil získat sympatie komunistických stran a významných představitelů francouzské elity. Hồ Chí Minh vstoupil do Komunistické strany Francie a se svou komunistickou angažovaností působil i v SSSR a Číně, čímž uzavřel kruh spojení Vietnamu se zbytkem komunistického světa po trase Paříž – Moskva – Kuang-tung – Vietnam.

S nabytými zkušenostmi dne 21. 6. 1925 Hồ Chí Minh v Kuang-tungu založil Sdružení vietnamské revoluční mládeže (Việt Nam Kách Mệnh Thanh niên, dále jen SVRM), jehož úkolem bylo nejprve provést národní revoluci, což znamenalo svrhnout francouzskou koloniální nadvládu a osvobodit vlast a poté zahájit světovou revoluci.

Tvrdou zkouškou pro SVRM se stal rok 1927, kdy bylo v Číně založeno nacionalistické protikomunistické hnutí v čele s Čankajškem. Tehdy se uvnitř SVRM rozšířily ideologické rozpory mezi komunistickým a nacionalistickým křídlem. V důsledku zhoršení politické situace kvůli hospodářské krize z let 1929 až 1933 se Hồ Chí Minh rozhodl v květnu 1929 k založení Komunistické strany Indočíny (Đảng Cộng Sản Đông Dương Cộng, dále jen KSI). Aktivity vietnamských komunistů se od roku 1930 rozšířily po celém území Indočíny včetně Kambodži a Laosu. Toto komunistické hnutí však nemělo příliš dlouhého trvání, jelikož čelilo silným politickým represím. Poté, co Hồ Chí Minh emigroval do Číny, se komunistická činnost ve Vietnamu de facto rozpadla. Na počátku druhé světové války vietnamští komunisté svoji činnost obnovili a přešli do ilegality.

Od počátku čínsko-japonské války roku 1937 se Japonsko snažilo oslabit nacionalistické hnutí Čankajška, které stálo v cestě jeho expanzivním výbojům. To bylo též jedním z důvodů, proč vstoupilo Japonsko v roce 1940 do války po boku nacistického Německa a fašistické Itálie. Během druhé světové války byla Indočína v podstatě základnou pro japonskou expanzi v Tichomoří. Dne 22. 6. 1940 francouzská vojska kapitulovala před hitlerovským Německem; od tohoto momentu byl generální guvernér Indočíny podřízen fašistické vládě ve Vichy, která se stala německým prostřednictvím spojencem Japonců. Tato politická úmluva zaručila Japonsku faktickou kontrolu nad celou oblastí Indočíny až do kapitulace v srpnu 1945.

Díky plné kontrole nad Indočínou mohlo Japonsko disponovat všemi indočínskými zdroji (obzvláště rýží) a těžit z indočínského průmyslu. Na rozdíl od Francie Japonsko využívalo Indočínu jen kvůli ekonomickému potenciálu, aniž by do ní investovalo své vlastní prostředky. Japonská zahraniční politika v Indočíně měla být v souladu s dlouhodobou japonskou vizí »Sféry společného rozkvětu Velké Východní Asie«, charakteristické jednotnou a autonomní spoluprací mezi jednotlivými členy. Za tímto účelem měla být Francouzská Indočína společně s Nizozemskou Východní Indií a dalšími územními celky připojena k Japonsku. I přesto, že Japonsko slíbilo indočínskému lidu společný rozkvět a výslednou nezávislost, neúspěchy ve druhé světové válce uvedly Indočínu spíše do úpadku a chudoby.

Po dlouhých letech v emigraci se Hồ Chí Minh vrátil zpátky do vlasti, aby bezprostředně po svém příjezdu dne 19. 5. 1941 na 8. sjezdu Komunistické strany Indočíny položil základy Việt Minhu (Việt Nam Độc lập Đồng minh Hội). Tento jednotný útvar sjednotil různé politické proudy vietnamského vlasteneckého hnutí, prostřednictvím něhož se nyní mohli komunisté i nekomunisté soustředit na vydobytí nezávislosti Vietnamu, s velkým důrazem na vlastenectví v celonárodním měřítku. V roce 1944 Hồ Chí Minh zahájil přípravy na národní povstání a do vedení partyzánských jednotek dosadil generála Võ Nguyên Giápa.

Rychlý postup Spojenců v průběhu války o Tichomoří způsobil nezastavitelné zmenšování území, jež spadala pod japonskou kontrolu, na což muselo Japonsko odpovědět posilováním vojenských jednotek v Tichomoří. Japonci dali Francouzům ultimátum, aby jim předali veškerou armádu a správu, což Francouzi nepřijali. Spor vyvrcholil pučem v noci 9. na 10. 3. 1945. Válečný spor byl ukončen dne 10. 3. 1945, kdy Japonsko od Francie získalo veškeré vojenské i civilní úřady a japonský nejvyšší poradce převzal funkce stávajícího generálního guvernéra Indočíny. Formálně tím byla Vietnamu navrácena jeho samostatnost a neoblíbený císař Bảo Đại následujícího dne vyhlásil nezávislost Vietnamu a anuloval všechny smlouvy s Francií. Od 12. 6. 1945 se nezávislý Vietnam oficiálně přejmenoval na Vietnamské císařství (Đế Quốc Việt Nam). Přestože si těmito formálními kroky Japonci získali sympatie části vietnamského obyvatelstva, nově vznikaly další protijaponsky naladěné politické strany. Ani Việt Minh neustal ve své činnosti a již na počátku března 1945 plánoval uskutečnit národní povstání proti japonské nadvládě. Hồ Chí Minh ze své jeskyně v Pác Bó bedlivě sledoval situaci a čekal na nejvhodnější okamžik pro počátek povstání.

Dne 6. a 9. 8. 1945 americké jednotky svrhly atomovou bombu na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Mezitím 8. 8. 1945 Sovětský svaz Japonsku vyhlásil válku. Dne 14. 8. 1945 císař Hirohito (1901–1989) oznámil kapitulaci Japonska a následujícího dne se japonská vojska vzdala v celé Indočíně. Následným krokem byl odsun japonských vojsk z Indočíny za pomoci spojeneckých armád. Na Postupimské konferenci bylo dohodnuto, že japonské vojsko v Tonkinu bude na sever od 16. rovnoběžky odzbrojeno čínskou armádou, zatímco na jihu se toho zhostí americká vojska. Francouzi tak vyšli z Postupimské konference naprázdno, nicméně dne 17. 8. 1945 jmenovali admirála Georgese Thierryho d’Argenlieua nejvyšším zmocněncem pro obnovu francouzské suverenity v Indočíně.

Mezitím Việt Minh již před vyloděním Spojenců ovládl celou zemi prostřednictvím celonárodního povstání, které vzešlo do dějin pod názvem Srpnová revoluce (Cách Mạng Tháng Tám). Tato revoluce vypukla dne 19. 8. 1945 a postupně ovládla celé území. Dne 25. 8. 1945 přijel Hồ Chí Minh do hlavního města Tonkinu, tj. Hanoje, kde jej národně osvobozenecký výbor jmenoval vietnamským prezidentem a zároveň i ministrem zahraničních věcí.

Po abdikaci císaře Bảo Đạie vyhlásil Hồ Chí Minh Deklaraci nezávislosti na náměstí Ba Đình v Hanoji nezávislost a vznik Vietnamské demokratické republiky (Việt Nam Dân chủ Cộng Hòa). »Všichni lidé se rodí rovni sobě navzájem. Stvořitel nám dal jistá nezadatelná práva: právo na život, právo na svobodu a právo na blahobyt.« Těmito slovy začíná Deklarace nezávislosti nově vzniklé Vietnamské demokratické republiky.

Na podzim roku 1945 probíhaly nepokoje uvnitř VDR, jež donutily Hồ Chí Minha přistoupit k dvěma zásadním opatřením: dne 11. 11. 1945 rozpustil Komunistickou stranu Indočíny a nabídl představitelům nacionalistických skupin, VNS a VRS, místa v jeho vládě. V prosinci vyhlásil volby, které se konaly v lednu 1946. Zdrcující vítězství připadlo vlastenecké frontě Việt Minhu, leč nově jmenovaná vláda byla složena jak z členů vítězné strany, tak i z protiviệtminhovského křídla a nezávislých představitelů.

Poněvadž Hồ Chí Minh prozřetelně vytušil, že Francie vyjednává s Čínou o návratu francouzských kolonizátorů do Vietnamu, sám zahájil tajné schůzky s hlavním představitelem Francouzů v Indočíně Jeanem Saintenym. Hồ Chí Minh dosáhl smlouvou z 6. 3. 1946 francouzské uznání Vietnamského státu jako nezávislého na Francouzské unii. Na oplátku musel vůdce Việt Minh Francii zaručit rozmístění 15 000 francouzských vojáků a 10 000 Vietnamců v Hanoji a dalších důležitých městech severního Vietnamu. Smlouva ovšem zaručovala Francouzům kontrolu nad financemi, obranou a mezinárodními vztahy Vietnamu, čímž nezávislost nového státu značně omezovala.

Hồ Chí Minh podepsáním této smlouvy s dlouholetým nepřítelem vietnamského lidu rozpoutal velkou vlnu kritiky své osoby; ohradil se výrokem: »Vy blázni! Copak si neuvědomujete, co by to znamenalo, kdyby tu Číňané zůstali? Nepamatujete si snad naši historii? Naposledy, když přišli Číňané, zůstali tu tisíc let. Francouzi jsou cizinci. Navíc jsou slabí a éra kolonialismu upadá. Bílý muž již v Asii skončil. Avšak necháme-li si zde Číňany, už se jich nikdy nezbavíme. Co se mě týče, raději budu čichat k francouzským hovnům pět let, než abych žral čínská hovna po zbytek svého života.«

Přetrvávající rozpory ohledně výše zmíněné smlouvy měly být vyřešeny francouzskými představiteli a hanojskými delegáty na konferenci v Đà Lạtu, jež se konala dne 17. 4. 1946. Ovšem dramatický průběh konference nepřinesl žádnou shodu, a tak se vietnamští zástupci v čele s Phạm Văn Đồngem vydali vyjednávat do Paříže, kde se na zámku ve Fontainebleau konala tříměsíční konference, která skončila pro vietnamskou delegaci opět neúspěšně. Mezitím uvnitř Việt Minhe začal sílit názor, že jediným možným řešením by byla otevřená válka.

Dne 14. 9. 1946 Hồ Chí Minh podepsal tzv. modus vivendi, následkem něhož mělo být zastaveno veškeré násilí mezi oběma národy. I přes četná vyjednávání se napětí mezi Francouzi a Vietnamci v severním Vietnamu nezmírnilo. Ke zvýšení nepokojů mezi těmito národy došlo v listopadu 1946, kdy se v Hải Phòngu zintenzivnily přestřelky mezi francouzskými a vietnamskými vojsky. Dne 23. 11. 1946 generál d’Argenlieu vydal rozkaz k bombardování Hải Phòngu z křižníku Suffren, což je považováno za počátek osmiletého krvavého konfliktu.

Zprva Indočína pro své kolonizátory představovala ekonomický přínos, nyní však angažovanost francouzských vojsk ve Vietnamu nejenže byla ztrátovým podnikem, ale veškeré vojenské výdaje dokonce převyšovaly celkovou výši francouzských investic v této oblasti i celkovou finanční podporu pro poválečnou obnovu Francie získanou z Marshallova plánu. Přesto se Francie nechtěla za žádnou cenu své koloniální říše v jihovýchodní Asii vzdát, neboť se obávala, že by se tím oslabila její pozice na poli mezinárodních vztahů. Ve ztrátě Indočíny viděli Francouzi též hrozbu »teorie domina«, která spočívala v tom, že by se vietnamským příkladem mohly řídit další francouzské kolonie, což bylo pro Francii naprosto nežádoucí, jak zdůraznil generál Jean de Lattre de Tassigny: »V okamžiku, kdy ztratíme Tonkin, nebude existovat žádná překážka až po Suez.«

Také na druhé straně barikády byl vietnamský lid odhodlán bránit svou nezávislost všemi silami. V důsledku neustálých oboustranných přestřelek a zvyšování napětí, signalizujícího neochotu obou zúčastněných stran řešit konflikt mírovou cestou, generál Võ Nguyên Giáp na konci prosince 1946 v Hanoji vyhlásil válku projevem, v němž nařídil, aby se všichni muži ve středu, na jihu a na severu shromáždili, šli do boje, zničili vetřelce a zachránili národ.

Společně s generálem Võ Nguyên Giápem se na přípravě dlouhodobé partyzánské války podílel rovněž Hồ Chí Minh, který se v těchto dnech ukrýval na své základně v džungli šest kilometrů od Hanoje. Vojenská taktika partyzánské války, jež měla způsobit psychickou i materiální vyčerpanost nepřítele, si vzala za vzor Mao Ce-tungovu myšlenku »třífázového revolučního boje«. Podle této strategie se v první, tzv. defenzivní fázi měly jednotky Việt Minh stáhnout z měst, v druhé fázi se měly síly vyrovnat a třetí fáze války měla být charakteristická nahrazením partyzánského způsobu boje konvenční válkou, jež měla vést k všeobecné ofenzivě a převzetí moci nad celou vlastí.

Postupné vyčerpání a oslabení francouzských vojáků mělo lépe umožnit rozšíření a zlepšení akceschopnosti jednotek Vietnamské lidové armády (dále VLA) a z tohoto důvodu se v prvních čtyřech letech regulérní jednotky VLA vůbec neúčastnily přímých bojů, ve kterých byli místo nich naverbováni partyzáni a regionální vojáci. Jelikož se vojenské jednotky hnutí Việt Minhe nepříteli systematicky vyhýbaly, na začátku roku 1947 byla hlavní provinční města v severním i středním Vietnamu pod kontrolou Francouzů, kteří do roku 1948 uplatňovali strategii generála d’Argenlieua, jehož vyhlazovací akce měly za úkol budovat předsunuté pevnosti v deltě Rudé řeky a v oblasti Mekongu za účelem odstranění jednotek Việt Minh.

Zatímco probíhaly válečné operace, Francouzi se snažili přesvědčit bývalého císaře Bảo Đạie, aby se vrátil z Hongkongu a dosedl na trůn nového Vietnamského státu (Quốc gia Việt Nam). Po ne zcela čestném vyjednávání podepsal císař Bảo Đại dne 8. 3. 1949 Elysejskou dohodu, stanovující nový Vietnamský stát, jenž byl Francií formálně uznán jako nezávislý. Avšak obě strany si byly vědomy toho, že nově vznikající stát je pouhým politickým klamem. V důležitém, leč nepublikovaném protokolu si Francie vynutila řadu omezení, v jejichž důsledku neměl Vietnamský stát prakticky žádnou moc. Vietnamci, kteří vzdorovali císaři Bảo Đạiovi a jeho nové vládě, se nyní mohli přidat pouze na stranu Francouzů nebo Việt Minhe.

Ve skutečnosti jedním z důvodů, proč Francouzi tak naléhavě usilovali o vytvoření Vietnamského státu, byl i fakt, že prostřednictvím něho mohli Francouzi prezentovat válku nikoli jako koloniální, ale jako boj nezávislých Vietnamců proti nebezpečným komunistům. Taková prezentace války měla Francouzům zaručit podporu na mezinárodní scéně, zejména u amerických spojenců, kteří v této době byli tvrdými odpůrci komunistických hnutí. Dne 7. 2. 1950 Trumanova administrativa oficiálně uznala Vietnamský stát a následně schválila vojenský asistenční program, díky kterému se mohly Spojené státy z 80 % podílet na vojenských výdajích Francie ve válce v Indočíně.

V květnu 1953 generál Henry Navarre převzal vedení francouzského expedičního sboru a s jeho příchodem přichází i nová strategie konvečního boje, která měla Francii zaručit definitivní vítězství. Tzv. Navarrův plán vyžadoval nejprve rozšíření VNA. Dále se měli francouzští vojáci mobilizovat do oblasti Rudé řeky a během období dešťů roku 1954 se zaměřit na přímořské oblasti středního Vietnamu. Posléze Navarre zamýšlel všeobecnou ofenzivou nalákat jednotky Việt Minh do velké bitvy, kde by byly poraženy francouzskou palebnou silou.

Navarrův plán nakonec narazil na taktiku generála Giápa, jehož vojsko se systematicky vyhýbalo přímým střetům v celé deltě Rudé řeky. Naopak se snažilo vyhledat slabiny nepřítele a svými útoky způsobit roztříštěnost jeho jednotek. Až do podzimu 1951 vojáci Việt Minhe unikali francouzskému expedičnímu sboru do oblastí středního Laosu a Centrální vrchoviny jižního Vietnamu. Navarre si začal uvědomovat, že právě oblast Laosu je klíčová jak z politického, tak i strategického hlediska, načež se rozhodl odstřihnout Việt Minh od postupu do této oblasti obsazením strategického bodu v severozápadní části Vietnamu.

Místem, které si Navarre vybral, se stala kotlina Điện Biên Phủ. Domníval se, že se mu z tohoto údolí podaří jednotky VNA sevřít v pasti a následně snadno zlikvidovat. Francouzská vojenská základna byla umístěna uprostřed údolí Điện Biên Phủ ve vzdálenosti více než tři sta kilometrů od Hanoje, což dávalo tušit, že pro Francouze bude vážným oříškem zajišťovat zásobování a posily. A tak si Giáp zvolil taktiku nenápadného obklíčení údolí Điện Biên Phủ a zničení letecké startovací dráhy Francouzů s cílem odříznout nepřítele od zásobování. Navíc údolí Điện Biên Phủ bylo položené kolem řeky Nam Youm a během období dešťů v mokřině Francouzům selhala veškeré technika.
Po analýze celé situace Giáp dospěl k názoru, že vítězství je na dosah. Během zimních měsíců 1953–1954 se k překvapení Francouzů do těžko přístupných hor přesunulo na 50 000 vojáků a 50 000 podpůrných jednotek společně s těžkou vojenskou technikou, a to vše bez jakékoli technické pomoci.

Dne 13. 3. 1954 Giáp vydal rozkaz k ostřelování francouzských jednotek, kterými Francouzi přišli o většinu své munice. Navíc byly jednotky francouzské armády rychle oslabeny i z toho důvodu, že jejich zásobovací cesty byly zcela přerušeny. Poté, co Spojené státy odmítly zapojení amerických vojáků do bojů a Velká Británie nepřijala jejich návrh svrhnout atomovou bombu na vietnamské pozice, skončili Francouzi v boji u Điện Biên Phủ dne 7. 5. 1954 jako poražení.

Po osmi letech válčení, kdy vietnamský lid stál proti sobě, na jedné straně podporován francouzskou koloniální nadvládou a na straně druhé pod vedením hnutí Việt Minhu za výrazné pomoci komunistických velmocí, zástupci všech zainteresovaných zemí zahájili druhou etapu Ženevské konference, jež se měla zabývat otázkou zastavení bojů a nastolení klidu v Indočíně. Bezprostředně po bitvě u Điện Biên Phủ, jež se stala zlomovou porážkou pro francouzskou armádu, se dne 8. 5. 1954 sešli francouzský ministr zahraničních věcí Georges Bidault, císař Bảo Đại a představitel Việt Minhu – Phạm Văn Đồng, jakožto delegáti ústředních zemí, se zástupci Laosu – Phoui Sananikone, Kambodže – Nhiep Tien Long, Číny – Zhou Enlaiem, Sovětského svazu – Vyacheslavem Mikhailovichem, Velké Británie – Antonym Edenem a Spojených států amerických – Johnem Fosterem Dullesem. Jednání trvající 74 dnů vyústila v přijetí třináctibodové závěrečné Deklarace o obnovení míru v Indočíně.

V Závěrečné deklaraci Ženevské konference 1954 se všichni delegáti účastnících se států shodli na přípravě svobodných a všeobecných voleb ve Vietnamu, ovšem bez určení konkrétního data. Za účelem mezinárodního dohledu nad vojenským vypořádáním vyplývající ze závěrečné úmluvy byl vytvořen Mezinárodní výbor pro dohled nad Indočínou, v jejímž čele stála Indie. Ze Závěrečné deklarace vyplývalo pro Francii nejvíce povinností vůči Vietnamu. Nejenže musela souhlasit se zánikem svých indočínských kolonií, uznat jejich nezávislost, rovnost a svrchovanost, musela též slíbit, že již v budoucnosti nikdy nepostaví ve Vietnamu nové vojenské základny a nezavede sem vojenské základny svých spojenců. Nicméně určitému počtu francouzských vojáků bylo umožněno po určitou dobu zůstat v některých zónách Vietnamu v rámci postupnému přijetí příměří.

Ženevská konference 1954 měla jistě obrovský význam především pro VDR, jelikož nastolením míru koncem krveprolití ve Vietnamu na svém území získal potřebný čas pro obnovu sil vojenských i občanských, šanci na zahájení nové etapy vývoje, ekonomického růstu a přípravy na sjednocení země. Nabízí se samozřejmě otázka, jakou podobu by měl vývoj ve Vietnamu, kdyby všech třináct bodů Závěrečné deklarace bylo dodrženo, kdyby se volby roku 1956 opravdu uskutečnily a kdyby odchod francouzských vojsk nebyl za několik let následován příchodem těch amerických.

Karnow, Stanley: Vietnam: A history (1991): 169.
Hlavatá, Ičo, Karlová, Kučera, Musil, Strašáková (2008): 175.

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.