Vùng Biên Giói

se narodila 28. srpna 1962 v Hanoji v Severním Vietnamu. Válku prožila v podzemních bunkrech ve vesnici, kde bydlela. Rodiče se účastnili osvobozeneckých bojů nejprve proti Francouzům, pak proti Američanům. Otec byl výrobce zbraní, pak vysokoškolský učitel, matka zdravotní sestra a později lékařka. Po maturitě v roce 1980 odjela studovat germanistiku do NDR (Lipsko). Pro svou svobodymilovnost se nechtěla vrátit do Vietnamu. Pokusy vycestovat z NDR byly neúspěšné. Její rodina je rozptýlena po celém světě: Německo, USA, Nizozemsko, Finsko, Kanada, Austrálie... Krédo: »Pravda je veliká mapa, po kouskách rozdělená do mnoha rukou.« Po roce 1990 pracovala jako tlumočnice a překladatelka na volné noze. Je předsedkyní vietnamského ženského sdružení v Drážďanech. Nejdále cestovala na Nový Zéland.

Moje země ve mně spatřovala »hodné dítě strýčka Ho«, nadanou studentku, která má dostat stipendium ke studiu germanistky v Lipsku.

Moje země řekla: »Půjdeš do ciziny a budeš tam dobře reprezentovat svou vlast«.

Moje země viděla, že pilně studuji a že se aktivně účastním akcí »mezinárodního studentského spolku Solidarita«. Například tady, při Dnu Solidarity, kdy jsme předváděli vietnamské tance. Za mnou je portrét Ho Či Mina a heslo: »Ať žije solidarita a spolupráce mezi vietnamským lidem a lidem Německé demokratické republiky.«

Moje země mě doprovázela na zemědělské brigády. Na letních táborech jsme absolvovali politická školení a učili jsme se provádět kritiku a sebekritiku.

Proti vůli své země jsem se provdala za vietnamského studenta – svatba na programu nebyla. Svatební oslava se dvěma sty spřátelenými studenty se podobala demonstraci.

Pak jsem se pokusila trochu se vymanit z dohledu mé země a spolu s polskou přítelkyní jsem se odstěhovala z koleje a našla si vlastní byt.

Moje země mi nicméně za odměnu za úspěšně absolvované studium věnovala cestu do přátelské socialistické země, do Sovětského svazu. To bylo v létě roku 1986, krátce po havárii atomové elektrárny v Černobylu.

Moje země viděla, jak naprosto rozčarovaná jsem z této cesty vrátila, jak pochybuji o velkém vzoru.

Moje země formulovala odmítnutí mého záměru udělat si doktorát: »Vietnamská socialistická republika nemá žádný zájem na tom, aby se germanistka dále vzdělávala, a povolává ji zpátky domů. «

Tehdy jsem se pokusila o útěk na Západ.

Plán číslo jedna byl: pojedu do Východního Berlína a jeden známý mi ukáže místo v berlínské zdi, kde odsunu panel a prostě přeběhnu přes hranici. Zeptala jsem se ho, zda jsou tam i automatické samopaly a psi. To přesně nevěděl.

Plán číslo dvě: pojedu do Groskorbethy a počkám tam na poli na okamžik, kdy kolem projíždějící západoněmecký vlak musí zastavit na červenou. Když východoněmečtí pohraničníci odejdou z vlaku a nastoupí do něj západoněmečtí celníci, vběhnu do vlaku, vzdám se západoněmeckým policistům a požádám o azyl.

Plán číslo tři: vlakem odjedu do Bělehradu, odtamtud mě převaděč odvede přes hory do Rakouska a odtud se dostanu do Spolkové republiky.

Tenhle plán se mi zdál nejrealističtější, a proto jsem se spolu s kamarádkou z Kuby, která se taky snažila uniknout před nuceným návratem, vydala na cestu.

Jeden doktor mi napsal potvrzení, že ze zdravotních důvodů nemohu letět. Letadlo do Vietnamu tedy odletělo beze mě. Sedly jsme do vlaku. Třikrát jsme vyjely a třikrát nás z vlaku vykázali. Moje kamarádka to vzdala a vrátila se na Kubu. Já jsem se z Lipska přestěhovala do Drážďan.

Dostala jsem tip, že moje země už určila další termín nuceného odletu. Kamarádka řekla: »Teď musíš být tam, kde je to nejnebezpečnější – pod svíčkou bývá tma.« Měla v Berlíně byt přímo vedle vietnamské ambasády a tam mě ubytovala. Nosila mi jídlo a pití, obstarala balíky látky a šicí stroj a měla pro mě jedinou radu: »Z bytu v žádném případě nevycházej!« Ušila jsem pětapadesát letních šatů, které kamarádka prodávala na trhu v Berlíně, a tak jsem tu dobu, než minul další termín odsunu, přečkala.

Moje země mě tedy nemohla najít a letadlo do Hanoje odletělo beze mě, zato plné odsunutých Vietnamců, kteří do Vietnamu, jak jsem se později dozvěděla, propašovali digitálky z Československa.

A tak jsem odsunu unikala až do roku 1987, kdy moje země uzavřela smlouvu s dalšími bratrskými socialistickými zeměmi a odstartovala první velký příliv vietnamských smluvních dělníků, takže v Drážďanech najednou nutně potřebovali tlumočníky.

Ze scénáře Vùng biên giới

Když se 9. listopadu otevřely hranice, byla jsem v Drážďanech na manifestaci a teprve další víkend jsem jela do Západního Berlína. Tam jsem si koupila plán města, z budky zavolala všem kamarádům a rozjela se k nim na návštěvu. Potom jsem se ale vrátila do Drážďan, přestože mě kamarádi považovali za blázna. Když propukla první velká vlna odchodu východních Němců na Západ, pohrávala jsem si s myšlenkou na odchod, ale nějak jsem už neměla chuť – nechtěla jsem se vrhnout do neznáma a vždycky jsem si říkala: vždyť to nemusí být dneska. A tak jsem nakonec na Východě zůstala.

Ze scénáře Vùng biên giới

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.