Vùng Biên Giói

se narodil 1. května 1955 ve Ving Linh v centrálním Vietnamu. Jeho otec se vrátil z války proti Francouzům s těžkým zraněním. Při všeobecné mobilizaci roku 1972 byl Loi povolán do vietnamské armády a sloužil asi rok jako správce zbrojního a muničního skladu poblíž Ho Či Minovy stezky. Po válce studoval v Saigonu literární vědu. Usiloval v početné konkurenci o pracovní místo v NDR a dostal se jako jeřábník do továrny na transformátory v Berlíně.

Jeho rodina – rodiče, bratr a čtyři sestry – dosud žije ve Vietnamu. Po roce 1990 vykonával různé příležitostné práce v masném průmyslu. Organizované členství: Komunistická strana Vietnamu (1976–1992). Nejdelší cesta jej zatím zavedla do Norska a Finska, ale jeho největším snem zůstávají Spojené státy – koupit si jednou kovbojský klobouk. Bez vyznání: »Je lépe být volný...«. Počet přechodů hranic bez dokladů: dva.

Narodil jsem se roku 1955 v provincii Nghệ An při pobřeží. Naše vesnice ležela na klíčové křižovatce tří důležitých vietnamských cest, a byla proto denně bombardována. Všechno, co bylo přes den zničeno, bylo potřeba v noci zase opravit. Pomáhal jsem zasypávat krátery po bombách. Měli jsme také průpravu v první pomoci. Když jsem chodil do vyšších tříd základní školy, trvala mi cesta do školy dost dlouho a měl jsem vždycky strach, protože přes nás denně přelétávaly americké bombardéry a já musel vždycky seskočit a vrhnout se i s kolem do příkopu.

Říkali mi: »Jakmile uvidíš letadlo, neotáčej se, ale jeď přímo proti němu a rychle se skryj.« Vždycky když rodiče viděli kouř z míst, kam dopadly bomby, mysleli si, že jsem mrtvý. Nechtěl jsem chodit do školy, protože jsem se bál bombardování po cestě. Ale rodiče řekli: »Po škole stejně budeš vojákem, takže si na to musíš zvyknout.«
Do armády jsem se přihlásil dobrovolně v sedmnácti letech. V mé jednotce bylo čtyřicet mužů, přitom dvěma třetinám z nás bylo teprve sedmnáct.

Nejvíc jsme si přáli projít čtyřmi jižními provinciemi a zůstat přitom naživu. Mnoho vojáků už padlo, aniž byli jedinkrát nasazeni v boji. My jsme chtěli tu cestu zvládnout, abychom stáli tváří v tvář nepříteli, osvobodili jih a mohli zemi zase sjednotit. Cesta vedla přes Laos, kudy jsme obešli hranici mezi severním a jižním Vietnamem z jižní strany. Jižně od hranice byla všude fronta a já a ještě další dva vojáci jsme měli na starost zásobovací linii muničního skladu.

Od začátku války 5. srpna 1964 až do odchodu amerických vojsk roku 1973 jsem viděl spadnout 13 500 bomb, každý den pět po dobu 4300 dní – devět let. Jeden rok počítám jako 300 dní, protože o amerických svátcích bomby nepadaly. To jsme měli pár dní klid. Věděli jsme: dneska jsme naživu, ale zítra budeme možná už mrtví. Každé ráno se budit s myšlenkou: je všechno ještě v pořádku? Ale za dvě hodiny už možná budeš po smrti.
Byl jsem v muničním skladu v džungli a o měsíc později přišla malá skupinka našich vojáků a říkají: »Víte, že Vietnam a Saigon jsou osvobozené? To jste si nevšimli?« A já odpověděl: »Zapomněli mě tady.«

Ze scénáře Vùng biên giới

V NDR jsem nejdřív pracoval jako jeřábník. V roce 1991 jsem dostal výpověď. V roce 1992 jsem pracoval jako truhlář, pak jsem byl nezaměstnaný. Pak jsem byl rekvalifikován na prodavače a v roce 1994 jsem prodával v Kaufhofu v Berlíně. Roku 1995 jsem pracoval jako číšník v čínské restauraci, ale obrat byl malý, a tak mě vyhodili. Roku 1999 opět práce v asijském imbisu. Zase žádný obrat. Nezaměstnanost. Roku 2001 jsem pracoval ve výrobě uzenin. S kolegy jsme vyráběli osm tun buřtů za den – nebo přesněji osm tun buřtů, dvě tuny vídeňských párků, 1,5 tuny minisalámů a jednu tunu párečků denně.

Celkem jsem vyrobil 280 tun uzenin. Potom jsem byl nezaměstnaný, pak jsem pracoval v imbisu s grilem kachen, griloval jsem 400 kachen denně. Za tři roky jsem ugriloval tak 60 000 kachen. Pak jsem byl zase nezaměstnaný.

Když padla berlínská zeď, ještě jsem pracoval v národním podniku. O pět dní později jsem se pokusil přejít hranici. Šel jsem na několik hraničních přechodů, ale vždycky mě vrátili zpátky – všichni přes hranice směli, ale mně říkali: »Ne, ty ne.« Nakonec jsem šel na přechod Bornholmerstrasse a nenápadně se vmísil do davu – chtěl jsem pár dní zůstat na Západě a všechno si prohlédnout. Večer jsem jezdil metrem sem a tam a pak jsem někde vystoupil, abych viděl, jak to tam vypadá. A vidím ceduli »Rosenthaler Platz« – skončil jsem znovu ve Východním Berlíně. Tak jsem šel spát domů.

Roku 1990 mi národní podnik Transformatorenwerk dal výpověď. Dali mi na vybranou: 3 000 marek a letět domů, nebo žádné peníze a zůstat v Německu. Zůstal jsem.
Chtěl jsem se zkusit být mezi lidmi a vydělávat si peníze na ulici. Oblékl jsem si oblek, vzal aktovku – vešlo se do ní přesně devět kartonů cigaret. Na ubytovně jsem je předtím koupil na komisi. Šel jsem na stanici S-Bahnu Buch v severním Berlíně. Za dvacet minut jsem prodal jeden a půl kartonu. Pak přišel chlap v obleku a dal mi znamení: »Dva kartony West«. Sehnul jsem se ke kufru, podal mu kartony a říkám: »Prosím pěkně.« Vzal kartony a cvak – na zápěstí jsem měl želízka. Chlap mě připoutal k plotu a řekl: »Ty zůstaneš tady, já se vrátím s kolegy.«

Pak byl pryč a aktovka taky. Opřel jsem se o plot. To bylo v 11.30 hodin. Minula hodina. Byla dost zima. Další hodina. Kolem druhé hodiny šly kolem Vietnamky, které jsem znal z ubytovny, a ptaly se mě, co tam dělám. Nemusel jsem nic říkat, stačilo jen povytáhnout rukáv. Ptaly se mě, jestli mám hlad; odpověděl jsem, že ještě ne.
Uplynula další hodina. A ještě jedna. Kolem pomalu projel policejní vůz. Mával jsem. Policisté přišli a já povídám: »V půl dvanácté mě tady zatkl celník v civilu. Čekám přes čtyři hodiny. Mám hlad, je mi zima, došly mi cigarety. Zapomněli mě tady. «

Policisté nevěděli, co se mnou mají dělat. Jedna policistka mi koupila u stánku poblíž klobásu. Potom telefonovali. O deset minut později přijel další vůz, vystoupil policista, odemkl mi pouta a řekl, že mám jít s ním. Cestou mi vysvětlil, že úředník z dnešního rána skončil směnu a předal můj případ kolegovi, ale ten na mě zapomněl.
Na okrsku jsem podepsal, že mi sedm a půl kartonu cigaret zabavili. S protokolem mě pak propustili. To bylo poprvé a naposledy ve zlatém dešti.

Ze scénáře Vùng biên giới

Toto dílo resp. tento obsah podléhá licenci Creative Commons.